MaCe


Léto pomalu končí. V horách o to dřív. A my s Blankou nebyli společně v horách asi šest let. Je čas to napravit. Obě děťátka si bere babička. Zlatá babička :-). A tak máme víkend pro sebe. Teda vlastně pro hory. Už před lety jsme si vyhlídli na Gosaukammu kopec Vordere Kopfwand a jeho vizuálně lákavé žebro. A tak se vybavíme topíčkem cesty, pro jistotu průvodcem na kletterngarten na Hofpürglhütte, balíme dva 45l batohy a razíme. Večerní výšlap pod Steiglpass, ranní vstávání a asi o půl deváté jsme u nástupu cesty. Teda tam kde si myslíme, že by mohl být. Topo totiž zůstalo v autě. A tak po hřebínku lezeme asi pět dýlek, než najdeme první štand cesty. Pak už jde všechno hladce a tak jsme bez problémů v poledne na vršku. Z cesty jsou nádherné výhledy a hřebínek oplývá vzdušností. Došlo i na "šajze šluchte". Z vršku se sestupuje ve směru hřebene na Steiglpass. I to je bez problémů a tak nás odpoledne vítá zasloužená odměna na Hofpürglhütte. Kujeme plán na zítra. Ambice nám krátí Blanky supr puchýře na obou patách a večerní bouřka s kroupama, co krásně promáčela všechno co potkala, zejména kopce. A tak nedělní ráno pomalu pobalíme, dáme si pár cest v kletterngarten a upalujeme zpět domů. Děkujeme velice babičce a dědovi, že si vzali na víkend holátka a mi mohli do hor!


Je tu konec ledna a doma jsem v rámci psychoteripe dostal nařízeno vypadnout. A tak s oblíbenou partičkou českobudějovických pacientů a nějakým těm přírůstkům ze zbytku jižních (snad ještě :-D) čech vyrážíme na jih, za zimou. Cílem je nám dříve námi oblíbený, poté zavrhnutý a nakonec otestováníhodný Maltatal. Sobotní skororanní příjezd nám zošklivují cedule kolem cesty. Zákaz lezení, zákaz lezení, zákaz lezení... Rozpačitě koukáme a přemýšlíme, co s tím. Místní ranger si ofocuje auta u silnice... Risknem to a jseme se ptát. Nakonec si vyjasníme, že se smí lézt nad tunelem, od silnice k řece a od Aluholu dolů. Alespoň něco. Ranger mezitím volá policajty na lidi, co lezou v zakázaném... Situace má ale jednu výhodu - na Maltatal je tu opravdu málo lidí. A tak si s Ájínkem celou sobotu otesáváme Columbus, do kterého jsem se nikdy předtím pro davy lidí nepodíval a který je natečený na WI5-6. V neděli mám šílený bandasky a tak s klidem závodíme s dalšíma partičkama v prostředním Maralmfallu. Je v luxusním stavu a tak lezeme i sloup na jeho konci. V poledne máme přelezeno a koumáme, co dál. A tak došlo na dobrodružnou výpravu do neznáma... I objeven, obejit a otesán byl i nádherný visatec. Máváme Maltatalu na rozloučenou a říkáme si... kdoví jestli ještě někdy...
Díky pánové, za pěkný víkend.


Je leden a je zima jak má být... a tak mažeme byť ve slabší sestavě objevit něco k otesání do oblasti Felbertaurenského tunelu. Za tunelem vpravo, u Tauernhausu nechat auto a vyrazit směr Innergschlöß. Tady AV chata slibuje winteraum... AV klíč se ale s chatou nekamarádí. Nenecháme si kazit náladu ani klíčem, ani počasím co nabralo poněkud skotský charakter. Sněží ze všech směrů, jen ne zeshora. Tak si najdem jeden ledík poblíž a otesáváme ho ze všech stran. Když nás to přestalo bavit, vracíme se k autu a na pivko na Tauernhaus. Ráno máme lenivou a tak razíme zcela nesportovně do místní ledové sportarénky. No, nakropili to tu klucí pěkně a tak blbneme na ledíkách i v drytoolu až nás ruce bolejí. A tak nezbývá, než vyrazit dom. Díky Dejve a Kleboni za pěkný víkend.


I konal se na loděnici druhý ročník obnovené taškařice zvané Žába... fotečky řeknou víc než slova, zbývá poděkovat těm, co to zorganizovali...







Zima letos ne a ne přijít. Naši vrchní zimotvůrci ale vykoumali oblast, kde je prý opravdu led! A jelikož je to oblast pro nás nová, jedeme se tam těch více než 400km podívat... A tak se v sestavě Dejv, Kleboň, Cejpy a já vydáme v pátek večer na cestu do lyžařského střediska St. Jakob. V sobotu ráno si vyšlápneme (po sjezdovce) k chatám zvaným Brunnalm. Od těch už vidíme pěkné ledíky a tak bleskově přezujeme do pěšího a dorazíme těch posledních výškových 150m pod nástupy. Rychle si vybereme "něco vpravo", ledík za asi tak WI4. Zvesela nastupujeme do pěkného plastiku.... led má asi 250m. První dvě délky jdou krásně, vyjímečně ani nemrzneme na štandech. Asi je okolo nuly. Jak ale stoupáme výš, zjišťujeme, že ten led je asi opravdu zmrzlá voda. A ta se někde bere. A to někde je právě nahoře. Takže v poslední délce už nám po lanech tečou potůčky... To nás nutí přehodnotit plány na nocleh a tak si v údolí domlouváme útulný penzionek. Nedělní ráno pro nás má překvapení. Přes noc napadlo něco sněhu, v údolí asi 15cm. A tak zvesela šlapem tu samou cestu, co včera... Už u Brunnalmu je ale jasné, že ledy dneska nebudou. Je na nich dost čerstvého sněhu. Nikomu se nechce hrabat celý den ve sněhu a čekat, co mu pošlou zhora. A tak měníme plán a vyrážíme po sjezdovce (sněhu je přeci jenom ještě málo) nahoru. Je nám jedno kam.... Prostě až nás to přestane bavit. A to je až nad horní stanicí lanovky. Tady už nám nezbývá než posvačit, sundat pásy a odstartovat do údolí. Takže zase někdy příště...


Bývalo na loděnici ukončení sezóny. I bývala to velká sláva. Spousta masek, gulášky, pivo, zábava a blbnutí, koupání dobrovolné i nucené, flám do rána. A letos se pár šikovných kluků rozhodlo to zkusit znova. Takže díky, podle mne se to povedlo :-).






Tentokrát by se našlo i spousta podtitulků. Jako "Po roce v horách", "Do kopců na padesát hodin", "Dárek k narozeninám" a určitě bych přišel i na další. Takže pár faktů: Pár dní před čtyřicátými narozeninami, pár dní po narození syna a mnoho dní po mém posledním lezení se domlouvám s Cejpym na cestu. Na cestu, kterou jsem si před lety vyhlídnul a vlastně už ani nevím, proč mě tak láká. A tak mě Jakub v úterý ve dvě nabírá a valíme směr Gosaukamm. Ve Filzmoos jsme asi v sedum, vše odpoledne. Asi by stálo za to zmínit, že být v horách s Jakubem znamená jedno. Budete rychlí. Musíte být, on to ani jinak neumí. A vlastně jěště to, že tentokráte budete mít moc pěkné fotky, protože Jakub umí. Cestou na Hofpürglhütte probíráme všechno možný i to, jak jsem o Kubovi při našem posledním společném chození v horách (a to je asi šest let) prohlásil, že nejde rychle, ale furt. A tak dáváme výstup psaný na 1,5 hodiny za tři čtvrtě. Pak už jen popojít na pohádkovou louku, budíka na pátou a do hajan. Ráno oba vstáváme na první pípnutí a valíme směr Steiglpass a pak pod stěnu Niederes Grosswandenck kde jsou ty vysněné Chryzanthemes. Cesta za 7+ volně, asi 250m dlouhá. Pro mě nejtěžší, co jsem zatím v horách zkusil. A tak přepočítáme délky a Cejpy ochotně bere tu nejtěžší. Chvíli hledáme nástup a těsně po osmé už ukusujeme první metry Chryzantém. Pojem "fusstechnik" zmíněný v průvodci zde nabírá nový rozměr a stává se nejčastějším úsměvným heslem výstupu. Nakonec se ukazuje, že Cejpy má formu poctivě vylezenou. Já spíš vyleženou a tak se právě onu "fusstechnik" zlepšuji každým krokem. Nejtěžší délka je až poslední, tak mám čas. Jakub občas pronese něco o nespravedlivém světě (asi to má patřit mě a mému "tréninku") a s úsměvem lezem dál. Nicméně techniku jsme vypilovali před poslední, klíčovou délkou a tak cestu přelezeme čistě. Pokud tedy pominu mé malé zaváhání u jednoho presa v druhé délce... Ale snad mi bude prominuto. Být v horách s Kubou znamená být rychlý. A tak asi za dvě a půl hodiny tiskneme pravice na posledním štandu Chryzantém. Děkuji Jakubovi za moc pěknou kytku k narozeninám a mám smíšené pocity. Jsem spokojený a bolí mě nohy. Padla jedna vysněná cesta. A co dál? Vlastně mi došlo, že nemám vymyšlený další cíl v letních horách. Pociťuji neklid, jako když se ztratí cesta, jako když se ztratí cíl. Snad to přejde. A tak laníme dolů, v jednu jsme u stanu a zevlíme. Sluníčko nehorázně peče a tak vyrazíme na chatu na radlera. Chlápek, se kterým jsme se tu dali do řeči, stojí za zmínku. Takový věčný hledač nejlepšího sněhu. Osmou zimu tráví ve žlabech rakouských hor jenom lyžováním. Čech odněkud z jihu moravy (takže vlastně moravák), nám během hodinového monologu (a to jsme byli na odchodu) vysvětlil, kde je kdy v Alpách nejlepší sníh a proč, proč se vykašlat na freeride závody a spoustu dalších věcí. Ale byla s ním docela zábava, když budete mít cestu kolem, určitě ho na Hofpürglhütte vyhledejte :-). Koumáme co další den. Budík na pátou a hurá směr Steiglpass a dál na Eisgrubenturm. Tady jsme si vyhlídli cestu Eine fahrt nach emmental 6-/150m. Já jí již před lety lezl, ale to u mě nic neznamená :-). A protože jsem v horách s Kubou, takže rychlý, stojíme v sedum pod nástupem. V osum máme přelezeno. Rozpačitě tiskneme pravice, takovou rychlost jsme snad ani nechtěli. A tak jsme u stanu asi v deset, ještě než začne sluníčko pořádně pálit, balíme, sestoupíme do údolí. K údivu místních se koupeme v ledovém potoce a valíme domů. Asi ve čtyři mě Jakub vysadí u syna, dcery a manželky. Té patří neskonalé díky. Za syna. Za to, že jsem mohl do hor. Za báječnou bublaninu, kterou Jakub vynesl na pohádkou louku a kterou jsme zde společnými silami sežrali. Prostě je skvělá a tak ještě jednou díky!


A protože je konečně chvíli čas, vzali jsme Barunku do hor. I když tentokráte mají nějaká malá čísla - hora je vysoká 1 691 metrů. Vrchol tvoří jakási plošina, na níž jsou dvě horské chaty. A pod kopcem je jezero. To má nadmořskou výšku 440m. No a z toho nám vyjde, že kopec se jmenuje Traunstein, jezero Traunsee a od jezera na vrchol je to přeci jenom trochu víc, než Barunka ujde. No nevadí, nemusíme přeci až na vršek. Velikou výhodou této oblasti je, že to nemáme až tak daleko. A tak jsme naložili auto postýlkama a vydali se na výlet. K jezeru v pátek večer a v sobotu ráno pak směr do kopce. Cíl: Laudachsee - 894m nad mořem. Letmý pohled do mapy, odečíst dvě čísla a máme tu výsledek asi tři hodinky a 450m převýšení. To Barunka dá. Chyba lávky :-). Barunka se po dvou hodinkách uchýlila do krosničky a mezi nás a Laudachsee ještě někdo postavil sedlo co je asi dvě stě metrů nad jezerem a dolů vede skoro ferátka. No, tak to bude trošku víc, než těch 450m a z plezírové procházky se stává docela seriózní výlet. Ale jezero jsme našli, okoupali se v něm a dali obídek. Sestup druhou přístupovkou k Traunsee je sice zdlouhavý ale bez záludností. A tak se večer koupeme v Traunsee a kujeme plán na neděli. Něco kratšího, co Barunka ujde. A tak vybereme procházkovou cestu na Grünberg. Vycházíme od lanovky kde je psáno: Vršek je v 984 metrech. A tak to máme zase 650m. No, to se Barunka zase pronese :-D. Výlet je ale pěkný a u horní stanice je dětské hřiště se spoustou atrakcí a velkou prolejzačkou. Takže jestli máte malé děti a domá Vás to nebaví, vydejte se na výlet.


Když už nemůžete a musíte do hor, co s tím? A když navíc na noze visí dvouletej skřítek? Co ještě v horách nebyl? No, je třeba bojovej plán :-). Takže skřítkovi balíme do auta nějaký to nádobíčko, nějaký ty kamarády (rodinku Zapletalů), časujeme odjezd na spaní tak, že vyrážíme v sobotu asi ve čtyři ráno do Alp, do rakouského Tauplitzu. Lépe řečeno na jakousi náhorní plošinku asi 1600m nad mořem nad Tauplitzem (silnice s mýtem 10E) kde je spousta chat dostupných autem. Tady jsme sehnali nocleh v chatě Linzer Tauplitzhaus. Počasí po příjezdu vypadá, že měli rosničky pravdu, je zataženo a nic moc. Ale doma nebudem a děláme vejletík okolo Steiresee až k Schwarzensee a potom zpátky. Dělá to asi 400 výškových metrů a trpajzlíci to v pohodě dávají. Bára se občas poponese v krosničce, chvilkama pospí a pak zase šlape a baví se házením všeho směr jezero. Večeře na chatě, parádní nocleh a skvělá snídaně. A slunečné nedělní ráno. Co víc si přát :-). A tak šlapeme kolem Großsee na Schneiderkogel, pak dolů k jezeru a ještě k malinkému pohádkovému jezeru za ním a ještě okolo Großsee a ještě mašinku mami :-). No prošli jsme se parádně, vejletík pěknej, takže nezbývá než doporučit. Ve tři odpoledne jsme u auta a mažeme domu, páč někdo taky musí tu svoloč umejt a uspat.


Když jsme v roce 2008 lezli "maturitní" cestu Pallavicini rine na Gross Glockner, řekl jsem "už nikdy". Už nikdy ten nekonečný nástup k bivaku. Už nikdy noc ve vydýchané a přeplněné budce velikosti autobusové zastávky. Už nikdy schody od ledovce na parkoviště, které si na konci náročného dne, ještě před cestou domů při svém převýšení asi 350 m, vezmou poslední volné síly. Ale člověk je tvor chybující. Nebo zapomínající? A tak když Kleboň volá, "Jedu na Aschenbrennera, pojeď vole...", váhám jenom chvíli. Doma vyřídím propustku, pobalím krámy co hodně měsíců odpočívaly po různých skříních a schovkách a pomodlím se k vyležené formě. Cestujeme nakonec ještě s Markétou z Krumlova a Ropákem a Stařenou z Prahy. Nakonec je z nich fajn parta co se chystá přesápat Pallaviciniho. A tak se sobotní dopoledne ocitáme na parkáči a já při pohledu na bivak lituji porušení prvního "už nikdy". Sestoupit z parkoviště u Franz-Josef-Höhe přes tři sta metrů na ledovec, co je výrazně níže než minule, a pak se přes čtyři hodiny sápat přes dvanáct set výškových metrů k bivaku je pro můj mozek za trest. Odpoledne se ale na bivak dostane a přichází čas porušit druhé "už nikdy". Nebo ne? Když vidím že už teď je nás plný bivak a daší partičky jsou na cestě bez problémů se s Kleboněm shodnu na bivaku. A protože jsme kluci pohodlný, začnem kopat jako první na místě zřejmě nejpříhodnějším. Netušili jsme ještě, že tím nápadem strhneme ostatní ke stejné činnosti, a tak večer uléhá devět lidí venku a osum do bivaku. Ležení máme vykopané a Kleboň najednou přijde s rohlíkem (pusa rozšklebená od ucha k uchu) pod nosem a stanem v podpaždí. Vydoloval ho někde z hlubin bivaku. Nám ale tenhle pidistan pochybných kvalit zpříjemní dnešní noc. Budíka na půl čtvrtou Kleboň několikrát přemlouvá, a tak vstáváme chvíli před celou. Pobalíme a razíme do cesty. Aschenbrenner je nepříliš těžká cesta s 600 m převýšením v severní stěně Gross Glockneru (vrchol cca 3790m nad mořem) psaná v průvodci na 6-12 hodin. Lezecké obtíže jsou v 70° ledu a 4+ UIAA hřebínku na konci cesty. O půl šesté překročíme odtrhovku a valíme to osvědčeným stylem "jedno dvojče nadvakrát, souběžně a jistit tak akorát" vzhůru. Že tomu nerozumíte? Nevadí :-D. Prostě jsme byli líní nést dvě tenká lana, a tak jsme vzali jedno a přeložili ho na dvojito. Tím se bohužel zkrátilo na 30 m, takže určilo styl výstupu, při kterém lezou oba lezci současně a jištěni jsou jenom tím, co mají založeno mezi s sebou. Pád jednoho v takovém případě znamená většinou pád obou, takže si dost věříme. Když dojde prvnímu materiál na jištění, druhý ho doleze, prohodí se a pokračuje se dál. Nad odtrhovkou natraverzujume do správného žlabu, a pak už jen vyhlížíme tu správnou odbočku do Aschenbrenneru. Tu jsme nakonec jakž takž trefili a po nepříjemném traverzu nejistitelným zmrzlým suťoviskem si užíváme žlábek za odměnu a pěkný začátek hřebínku. Přes ten se v poledne ocitáme na vrcholu Glockneru a po guidovských šesti a půl hodinách tiskneme na vrcholu pravici a slzu v oku. Čeká nás třetí "už nikdy". Sestup skoro dva výškové kilometry na ledovec a pak 350 výškových metrů po schodech na parkoviště. Když ale míjíme výlez z Pallaviciniho, kde by se každou chvíli měl objevit někdo ze zbytku výpravy, začnem tušit problém. Dozvídáme se, že někoho tam trefil kus ledu, má zlomenou ruku a čeká na vrtulník. Upřesnění bohužel dává za pravdu tušení a je to jeden z "našich pražáků". Vrtulník sedá někde dole, tady jsme zbytečný, akorát by jsme překáželi, a tak sestupujeme asi 400 výškových metrů k chatě Erzherzog Johann. Sem přináší dva vrtulníky jednoho záchranáře za druhým. Ti se pro mrak napíchnutý na vrchol a kvůli větru rozhodli pro pozemní akci a vyráží každý s batohem k vrcholu Glockneru. Zjišťujeme informace a nabízíme pomoc. Spíš ze slušnosti. A tak míříme každý s jedním batohem zpátky k vrcholu. Máme toho plný kecky. A výhled na zbytek sestupu před sebou. Za chvíli jsme zase u naší bagáže. Vařím polívku, dělíme se záchranářem co organizuje vrtulník a domlouváme se, že za chvíli půjdeme dolů. Pak ale říká, že za pět minut přiletí vrtulník, ať si poklidíme batohy. Asi más strach, aby něco nepřiletělo do vrtule. Balíme na hrubo, s tím že zbytek podržíme. Trochu se divím, protože doteď sedal vrtulník asi sto metrů od nás a bagáž nevadila. Najednou je tu ale týpek znova s tím, že v mačkách do vrtulníku nemůžeme. Jo, holt ta jazyková bariéra :-). Polívka letí do sněhu, všechny krámy do batohu a my k přilétajícímu vrtulníku. Ten nás za pět minut vysadil na parkovišti. Asi odměna za pomoc s vynáškou, je fakt že jinak by tam museli vynést dalšího nosícího záchranáře. Radost nám trochu kazí policajt, co si opisuje naše iniciály, a tak budeme ještě doufat, že nám za tu pomoc nepřijde faktura... Ale snad ne. Všechno nakonec dopadlo celkem dobře, Stařena dostal sádru na předloktí a v osum večer jsme ho naložili u špitálu. V Čechách má slíbeno šest šroubů, co mu podrží obě přeražené kosti v předloktí. Mohlo to dopadnout mnohem hůř... Takhle si parťáci odnesou vzpomíku na pár promrzlých hodin na štandu v cestě a nějakej ten následek, se kterým se dá žít. A důležité je žít. Žít pro něco. Nebo pro někoho. Třeba pro hory, pro zážitky... Nebo pro manželky a přítelkyně, kterým odjíždíme a doufáme ve vracení. Pro naše děti, psy, králíky... Prostě pro cokoliv.


Vloni mi ledy nějak nevycházely... a tak se letos těším. Fakt dost. Ale vánoční obleva kazí naše ledový choutky. Přesto pár ledů vydrželo a tak vyrážíme ve čtyřech (Hrošík, Roman, Kleboň a já) do Rakouského Gasteinu, do údolí Anlauftal. Na brzké ranní vstávání (tentokráte ve tři) už jsem sice odvyknul, ale nějak to vybojuju. A tak v 11 dopoledne přicházíme na konec vysněného údolí. Náladu nám kazí vrtulník, co už půl hodiny létá směr Mordor. Tušíme průšvih a taky byl. Nějak přemluvíme psychiku a nastupujeme do Seidenraupe (200m, WI 5). Pája to vzdává, pokouší se o něj nejaká choroba. Lezu na druhým (přeci jenom jsem měl rok pauzu) a docela si to užívám, i když led není nic extra. Nad náma už jsou dvě dvojky. Ve čtvrté dýlce jeden z dvojky před náma padá. Chvíli přemýšlýme co dál, pak pomáháme dobitýmu lezčíkovi dolů. Vypadá to na pár naražených nebo zlomených žeber. Psýcha už má taky svý vybraný. A tak se pakujeme a chystáme dolů. Od místních se ještě dozvídám, že o led níž byl další úraz. Na to, že je tu dohromady sotva 25 lidí už je to trochu dost. V něděli se trochu vyjasnilo, přituhlo. Stojíme pod Federweissfallem (180m WI4). Nad náma tři dvojky. Přemýšlýme, jestli to máme zapotřebí. Asi jo a tak přivíráme oči nad kanonádou, co se na nás valí zeshora a nastupujeme. Nakonec jsme z toho vyvázli s jednou rozbitou pusou a jednim modrým ramenem. Ale led se nám líbí, víc než včerejší... V poslední délce si na nás Roman přichystal drytoolovou křovíčkovo mechovou vložku - asi aby jsme se ještě nenudili :-).


Ledňáček říční (Alcedo atthis). Pro mne velká láska, posedlost a nekonečná motivace. A spousta nesplněných fotosnů a nedostižených motivů a okamžiků. Strávil jsem s nimi letos (opět) spoustu času. A udělal pro fotky spousty práce. A v neposlední řadě se staral o blahobyt objektu. To se podařilo a páreček vyvedl na tomto místě dvě snůšky. A teď už bych Vás rád pozval do galerie, kde můžete nahlédnout i pod vodu na neobyčejný způsob, kterým tento drahokam mezi naším ptactvem loví.




Stejně jako vloni, i letošní zimu jsem obětoval něco času a věnoval se sem tam focení u připravených krmítek. Radost mi dělalo několik druhů, které jsem vloni ani nezáhledl (dlask, stehlík) a naopak, některé loňské chyběly (parukářka). Doufám, že i příští zimu bude alespoň trochu času na krmítka a "opravu" některých ptáků, kteří se mi pravidelně objevují a přesto unikají - jako krahujec nebo žluna. Původně jsem chtěl ještě přidat "backstage" fotografie - dokumenty o samotném focení, ale asi to nechám na podzim. Snad si vzpomenu a navíc to v dané době bude aktuálnější. Mimo to právě začíná jaro (zítra je první jarní den), na mokřadech se objevili první bahňáci, kulící přebírají písečná dna rybníků, zrzohlávky čeří vodní hladinu a ledňáčci začínají pískat podél potoků. Takže další nová motivace a spousta práce, objevování a poznávání způsobů života různých druhů a při troše štěstí i pár alespoň trochu zajímavých fotek.


"To jsou pořád nějaký sýkory, ledňáčci a další drobota, radši vyfoť orla..." poslouchám každou chvíli a nebo "Hele, támhle dneska bylo tolik a tolik káňat...". "Orli nefotim..." odpovídám zpravidla... "ani jiný dravce.". Ale proč vlasně? Sám nevím. Letos na podzim se to nějak zlomilo, nevím jestli za to může pozorování pochopů, přílety poštolek na krmítko, či častý výskyt orlů v okolí. Prostě jsem se rozhodl to zkusit. S jednoduchým cílem - vyfotím si káně... je nejhojnější dravec, jsou vidět u každé cesty... A tak jsem připravil újeď. Během pár dní zmizela. Postavil jsem trvalý kryt a po pár dnech šel poprvé fotit. Sedím v krytu, je začátek ledna. Káně posedává po okolí ale na újeď se mu nechce. Nakonec neodolá. Foťák poprvé zacvaká, káně popadne část návnady a odlétá mimo dosah. Tím jsem dneska skončil... Další chladný den. Sedím v krytu. Poučen z předchozího nezdaru s přesvědčením, že nezačnu fotit dřív, něž se začne dravec cpát. Po několika hodinách káně sedá. Krotím emoce, držím. Sedí, neklidně se rozhlíží. V tu chvíli je tu druhá a pouští se do rvačky. Nakonec obě poodletí, každá na jiný konec louky a zpovzdálí kotrolují situaci. Ale před objektiv už nepřiletí ani jedna. Další odpoledne. Sedím, vyhlížím dravce. Najednou se mihne stín a u návnady sedí jestřáb. Toho bych opravdu nečekal... mladý jedinec. Nečekám... jen trošku pootoč hlavu... cvak. Jediný snímek. Křídla v obloze, přede mnou prázdno. Jediná návštěva tento den. Následuje období hnusného počasí. Pak konečně napadnul sníh. Desítky neúspěšně prázdných hodin u ubývající návnady. Ale ubývá jenom když já tu nejsem. Alespoň mám ten dojem. Další víkend, rekordní mrazy a jasno. Zkusím to. Za tmy, po šesté ráno, teploměr ukazuje -23°C. Přemlouvám auto aby nastartovalo, už to chci i vzdát. Ještě za tmy sedím v krytu. po třech hodinách se objevují straky, chvíli po nich vrány... Mám z nich docela radost. Káně uvidí, že je bezpečno a snad přiletí. Za půl hodiny je tu. Najednou mizí, i všichni ostatní. Co se zase děje? Někdo poblíž prošel? Ne. Mihne se stín. Velký. Najednou mi před objektivem sedí orel mořský. Ani nedýchám. Nevím, jestli fotit nebo čekat. Risknu jeden "zajišťovací" snímek. Je stále v klidu... Popojde k újedi, začíná se cpát. Nadávám si... Kryt jsem postavil v prosinci. Teď mám skoro celé dopoledne lehké protisvětlo. A orel sedí celou doby zády na světlo, hlavu ve stínu. Konečně se pomalu a neochotně otáčí. Nastavuje tvář světlu a já fotím jak o život... Vydržel dokud všechno nesežral. Pak prošli myslivci, všechno odletělo a celé odpoledne jsem už nic neviděl. Ale dneska mi to nevadí. Jsem víc něž spokojený. Druhý den vyrážím opět za tmy a opět ve stejném mraze, pln očekávání. Jedinou radost mi ale udělal dopoledne jestřáb (podle poutek nějaký sokolnický utečenec). Ostražitý je ale stějně jako jeho divoký kamarád a brzo mne opouští. Zbytek dne už nepřiletěla ani straka... I tak jsem tak nějak spokojený. Sice jsem v krytu proseděl desítky hodin a pořádnou fotku káněte (kvůli kterému to vlastně začalo) nemám, ale to mi až tak nevadí. Rozhodně je to víc než zajímavá zkušenost a určitě se k focení dravců ještě vrátím...


Stejně jako vloni jsem letos chystal na zimní focení ptáků. Letos bych si rád dopřál stehlíky a více se zaměřil na šplhavce (strakapoudy a podobné). Takže už na podzim jsem tipoval lokalitu právě na stehlíky. Nakonec se mi podařilo najít místo s větším množstvím bodláků a navíc poměrně klidné. Risknul jsem to, koncem října postavil krmítko a začal jej pravidelně plnit. A stehlíci se tu skutečně objevili. Takže se mi podařilo splnit si další fotografický sen s tímto obdivuhodným tvorem. Nakonec se mi jich na krmítku objevovalo několik desítek a vydrželi na místě až do konce roku. Dnes se sem tam objeví jeden či dva v hejně se zvonky. Stejně tak se dařilo se strakapoudem velkým. Tento asi všudypřítomný šplhavec za trochu loje rád zapózuje - a má na svém krásně kontrastním těle co ukazovat. Horší je to se strakapoudem prostředním. A zatím mi zcela unikají žluny a nejméně častí strakapoudi (v ty jsem ale ani moc nedoufal a jejich přítomnost by byla opravdu velkou náhodou). Nicméně, přes svůj původní cíl jsem fotil i další naše opeřence a stále znova se musím obdivovat kráse třeba obyčejného vrabčáka. Pokud Vás fotky navnadily, vězte že na zřízení krmítka, byť doma za oknem stále není pozdě a ptáci Vám určitě budou za pytlík slunečnice a zrní či lojovou kouli vděční. A příště? Asi vám prozradím, jak si nachystat krmítka vhodná právě na focení.


Doma uz mi začíná hrabat. Ledy nejsou, vypadá to, že letos ani nebudou. Předpověď na víkend zase mizerná. V kopcích všude hromady novýho sněhu. Lavinovka... škoda mluvit. Nakonec navzdory nebo natruc předpovědi vyrážímě alespoň prolinkovat zalesněný svahy kolem Dümlerhütte. Prašanu je po koule, Mirce někam nad kolena. Paráda. Akorát že celou sobotu a skorou neděli je mlha a kidá a kidá. A aby jsme dostáli horské tradici i lavinka byla. Pokémon poslal pozdrav Kleboňovi. Za situace... no škoda mluvit, Pat a Mat by měli radost. Pár bílo (mlha) bílejch (sníh) fotek najdete v týhle galerce člověka s bílým svinstvem vybílenou kebulí...


22.12.2011 cca 15 hodin - zvoní telefon - "Co děláš zejta? Se žením, tak mi to přijeď nafotit...". Co by ne. Venku je hnus, světlo žándý, inverze, mrholí. A mám volno. Takže den před Vánocema svatba. Komorní záležitost, svatebčani, svědci, rodiče. Hlavně, že je panna Dana se dvěmi dcerami konečně vyvedena z hříchu a pojata za řádnou choť. Takže nezbejvá, než popřát "Hodně štěstí".





1.-2.října 2011. Tak se po roce jedeme podivat do Karlštejna, na vinobranní. Loni byl hnus počasí, tak jsem ani nevytáhnul foťák. Letos je krásně. Zas je ale hodně lidí, takže focení v tlačenici... Nakonec jsem všechno fotil teleobjektivem... Pár foteček herců, klaunů, rytířů a další potulné verbeže jakožto i žen sličných najdete v galerii.





Náš drahokam. A moje láska. Focením a pozorováním zajímavého života těchto nádherných ptáků jsem strávil stovky hodin. Fascinují mne. Jejich nádherná barva a její proměnlivost. Jejich způsob lovu a života. Jejich hlas. Ledňáčci se vyskytují výlučně v blízkosti vod, jsou závislí na lovu ryb případně žab, kterými se živí. Hnízdí většinou ve stržených kolmých březích čistých řek a potoků, případně v kořenovém balu vývratů poblíž těchto vod a to až čtyřikrát ročně (zpravidla 2-3x). Většinou ho uvidíte letět nízko nad hladinou poté, co jej vyplašíte na některém z jeho oblíbených stanovišť. Těmi jsou nejčastěji neolistěné větve či kůly nad vodou, stébla rákosu či jiné vegetace. S těchto vyhlídek ledňáček sleduje dění ve vodě a vybírá si svou příští kořist... Pro tu se pak střemhlavě vrhá do vody, aby se poté mocným úderem křídel o hladinu vrátil do vzduchu, zpravidla s ulovenou rybkou. Neměl jsem letos v plánu věnovat jim tolik času. Chtěl jsem fotit a pozorovat jiné ptáky našich vod. Při pozorování potápek, zrzohlávek, čírek či vodoušů a čejek ale často uslyším zvuk, který zastavuje mojí krev. Zkušený pozorovatel či ornitolog jej dobře zná. Většinou jeho původce nejprve slyší, pak až vidí. Nízko nad hladinou se objeví nádherně modrý hřbet ledňáčka. Koukám, kam sedá, kde loví. A už premýšlým, jak se tam dostat a jestli je to vhodné místo pro focení. A zase jsem ztracený... Ostatní mají smůlu, teď je tu ON. Či ona. U dospělých je od sebe poznáte podle zobáku. Samička má červenou jeho spodní část, sameček černou. Kupodivu, na většině fotek mám samečka. Měl jsem letos v plánu trochu jiné fotky, než klasické "ptáky na klacku", ale zčásti mi nepřálo štěstí, díky kterému se mi nepodařilo odfotit páření, zčásti počasí, když v srpnu víceméně dva týdny propršelo. A zčásti taky lenost...když jsem ne každou příležitost využil. Ale snad se mi to ještě nekdy podaří napravit... Zatím Vás pozvu do letošní galerie ledňáčků...


Letos se zase kulíci usadili na jedné mojí oblíbené lokalitě. A protože bylo suché jaro, podařilo se jim dokonce vyvést mladé. Kulíci totiž hnízdí na zemi, většinou na písečných ostrůvcích v řekách a vypuštěných rybnících. Moje plány ale hatilo nepěkné počasí... málo času a nějaká choroba. Nakonec jsem se ale ke kulíkům na chvíli dostal. Sice se mi nepodařilo nafotit "portréty" kuřátek, ale i tak to stálo za pozorování. Páreček úspěšne vyvedl a vykrmil čtyři potomky. Jejich pozorování bylo moc pěkným zážitkem a doufám, že se mi podaří k nim příští rok vrátit....



Dodnes si pamatuji svůj úžas, když jsem kdysi zjistil, jak nádherný pták žije v Čechách (resp. většinou na Moravě). Před pár lety jsem pak poprvé zatoužil po setkání s vlhami a po možnosti je fotit. A to se mi teď, díky pozvání kamaráda z Moravy, splnilo. Patří mu za to velké díky, protože ten den a půl strávený pozorováním a focením těhto nádherných ptáků stál opravdu za to. Vlha pestrá přilétá na většinou začátkem května aby se v našich končinách postarala o rozšíření druhu. Hnízdí ve strmých písčito-hlinitých stěnách, kde hloubí nory (podobně jakoi třeba ledňáčci). Její hlavní potravou je hmyz, zejména čmeláci, včely, vážky a motýli. Na Moravu jsem vyrazil ještě před počátkem krmení mladých (v tomto období se vlhy páří, kopou nory, začínají snůšky). To sice není úplně ideální z hlediska aktivity (období bojů o místa ve stěně už jsem propásl), ale zase je více času na pozorování ptáků. První den přicházíme na místo chvíli po východu, rychle tipujeme místa a mizíme v krytech. Lokalita je poměrně rozlehlá, nicméně celá ve svahu, takže míst k usazení není mnoho. Čekám na přílet vlh, doprovázený jejich charakterickým švitořením. A za chvíli jsou opravdu tady. Klidně posedávají po okolí, v bezpečné vdálenosti od našich objektivů. Nebo blízko, ale na místech, kam není možné se otočit, nebo je mezi námi tráva či jiná překážka. Mně je to ale úplně jedno. Jsem unešen, uchvácen, pohlcen. Některé páry se začínají pářit na okolních stromech. Někdy po klasickém rituálu, kdy samiček nosí samičce čmeláky a ta mu je až neurvale bere, jindy bez viditelné předehry, jakoby náhodně. V poledne jsem nucen změnit místo, kvůli světlu. Sluníčko peče... Volím sice ne moc pohodlné stanoviště, ale ve stínu... v krytu už je šílené horko. Přede mnou rozkvetlý šípek a představa o vlze sedící mezi květy šípku. Fotka, která mi zatím zůstala zapovězena. Přesto, že jsem původně chtěl fotit jenom dopoledne a večer, zůstávám na místě celý den. V podvečer ještě jednou změním místo... což nakonec nebylo až tak šťastné řešení. Ptáci se mi vyhýbají a tak zkouším něco v letu či pohybu, byť proti ne příliš ideálnímu pozadí. Třináctihodinový maraton končí s upadnutím lokality do stínu. Mám dost, balím, mizím. Zítra má pršet, uvidíme. Ráno je ale modro, jen oblačný pás na horizontu vyhrožuje deštěm. Váhám, ale jedu. Původně vytipované místo jsem vynechal a sedám na osvědčené, ze včera. Netrvá dlouho, sluníčko mizí. Všude je stín. Ale zůstávám... nakonec mi před objektiv sedne samička, pár vteřin po ní sameček. A najednou se páří. Bez krmení, bez varování. Nestíhám ani sundat telekonvertor. Větvička lítá o 20cm nahoru, dolů. Trvá to pár vteřin... Nejvíc mne mrzí absence světla. Chvíli na to začíná pršet. Přesunu se pod křoví a ještě chvíli fotím vlhy proti hnízdní stěně. Pak už prší moc a dochází čas. V poledne je čas udělat těmto nádherným stvořením pá pá. Snad se ještě uvidíme....


Tak jsem se zase jednou odhodlal k focení. Místní lokality ale letos tak nějak zejí prázdnotou, spousta rybníků vypuštěných. Oblíbení roháči a jiné vodní potvory skoro nikde, jen pár bláznivých jedinců na malých hladinách. Ale něco přeci. Podél břehů a v bahně prázdných rybníků pobíhají bahňáci. Zejména vodouši bahenní (Tringa glareola). Kromě nich i čejky a jespáci, další druhy vodoušů, kulíci a pisíci. Právě vodouši bahenní mi padli do oka. Tak proč je nezkusit. No, první výprava hodně neúspěšná, nejblíže jsem se dostal asi na 100 metrů. Další pokus - pevný kryt, aby si zvykli. O něco lepší, ale ne o moc. Za 2x několik hodin v krytu jsem neudělal kloudnou fotku, prostě pořád nepřijdou. Tak jinak. Krok první pozorování a poznání. Poznání první: Kde je jeden, přiletí další. Prostě sedají tam, kde už někdo je. Poznání druhé: Kam jde jeden, jdou ostatní - skoro celé hejno se pak pohybuje stejným směrem. Poznání třetí: Máme svojí oblíbenou trasu. Takže následuje výroba balabánů (maket ptáků) a příprava na další focení. Po příjezdu vybírám místo, na oblíbené trase, ptáci jsou zrovna na odlehlé straně. Rozmístím balabány, ulehám pod maskovačku... měním místo kvůli pozadí... znova ulehám. A ejhle, ono to funguje. A jak to dopadlo, se můžete podívat v galerii... Musím přiznat, že jsem si za těch pár dní tyhle zajímavé a pěkné (ano, přesto že nehýří barvami ani neoplývají nikterak bizardními proporcemi) ptáky oblíbil a doufám, že se k jejich dalšímu focení dostanu dříve, než odtáhnou dál, na sever.


Už ani nevím, kdo tu myšlenku vyslovil první....ale bylo to před rokem, při sestupu z Grandes Jorasses...když jsme se ráno probudili ve sněhu a první co nám padlo do oka byla jihovýchodní stěna Mont Blanc a u ní nádhernej pilíř Grand Pilier d'Angle. Tak jo, jedem... Ve složení Elza, Kleboň a já. Dodávkou, takže bude pohoda. Nebude, všichni s tím počítají a mají ukrutně věcí :-D. Do Chamonix nás to vrhlo sobotního rána. Nemarníme dny a v odpoledne vyrážíme na mezistanici Midi, přelézt něco kratšího a hlavně se aklimatizovat. Přímo pod Midi je dost sucho, tak volíme 600m dlouhou plezírovou cestu severním kuloárem na Col du Plan. Vstáváme v pět. Po poledni jsme v sedle. Už jen dorazit na horní Midi. Sluníčko se snaží, je to peklo. Plán na přespání v teple horní Midi se díky obsluze mění na přespání v kose na horní Midi. Ale co, alespoň uvidíme svítání. Aklimatizaci potřebujem a noc v 3840m nám bodne. Ráno mizíme do údolí. tam přečkáme dva dny bídy. Pak rosnička hlásí: Středa paráda, čtvrtek hnus, pátek to půjde a pak smaženice. Tak jo. Balíme na pár dní a vyrážíme na pilíř. Horní Midi, bivak Fourche. Máme o zábavu na šest hodin postaráno. Ale bivak je parádní. Co na tom, že se k němu dolejzá a přede dveřma by klidně mohli hnízdit orli. Ve čtvrtek zevlíme v bivaku a pomalu likvidujem zásoby. Je hnus. Rosnička nekecala. Když je zrovna chvíli vidět, koukáme na Grand Pilier d'Angle. Trochu nám ta cesta nahání strach. Minimálně budí respekt. Den nástup a lezení. Pak bivak. Hřeben Peuterey na Mont Blanc, pak Valotka a dolů. Tak jo, budíka na třetí a zejtra jdeme na to. Budík řve, vstáváme. Kontrola počasí. Snídáme, balíme. Vybalujeme a jdeme zase spát. Kleboně bolí hlava tak, že si ani nezaváže tkaničky. Odročeno. Volíme náhradní plán. Brenva. Pak na Mont Blanc a přes Valotku dolů. Pátek. Jedna ráno, budík řve. Vstáváme, balíme. Kleboně bolí hlava, ale už míň, takže jdeme. Slanit od bivaku, přes odtrhovku. Přes rozsekanej ledovec. Od rána na laně. Převazujeme se na oba špagáty a Elza nastupuje do žlabu napravo od Brenvy. Ve čtyři Elza přelézá druhou odrhovku a vrtá první šroub. Rána... Rachot... Panika. Řvem na sebe že pryč a s Kleboněm utíkáme do strany, do svahu. Akorát nevíme, proč tam. Elza je jak na skřipci, je holt na začátku našich konců lan. Přes nohy se mi valí první led a sníh. Padám...brzdím cepínem...dobrý, drží. Už nedrží...jedu...v hlavě slova "a je to....". Rána z milosti...do helmy...ztráta vědomí... Koukám. Bílo. Dejchám? Jo. Tak se zkusíme zvednout. Ztuha, ale jde to. Klečím po prdel v laviništi. Nad náma se utrhnul kus séraku a cestou nabral sníh...pak nás. Elza svítí nahoře, Kleboň vedle mně. Tak to bylo jen tak tak. Kleboň mele něco o karmě a bůhví co ještě. Slyším se říkat: "Dobrý? Tak jdeme dál, ne?". Zkouším se postavit. Nejdeme... Motám se jak sněžný prase... asi ta rána do palice. Je mi blbě. Vracíme se na Fourche bivak. Chvíli orazíme, slaníme od bivaku tentokráte na druhou stranu a pochodujeme zpátky na Midi. Sluníčko pro změnu peče... Ale nám to neva. Jsme na živu. Hory nám zase ukázaly, že můžeme chtít, ale to je málo. Že nás hlavně ONY musí pustit. Kleboň už zase mele něco o karmě. A o tom že na podzim... Asi jí taky koupil do palice... Další fotky z tohohle výletu jsou u Kleboně.


Tak to po tejdnu v Krkonoších vypadá na poslední ledy letos. V údolích udeřilo jaro. Zima se ale ještě definitivně nevzdala. Koncem týdne sněží, i u nás. Logistik Kleboň tvrdí, že na Grünseefälle napadlo maximíálně 10 čísel. Tak jo, sobotní ráno a nekřesťanský čas. Bosákovo oktávka mne nabírá u baráku, prostě luxus. V Budějovicích ji doplníme po střechu a mažeme směr Zell am see. V deset stoupáme pod ledy. Novýho sněhu je půl metru, pod ním firn. Lezeme s Bosákem Gläserne Madonna, WI5-. Je docela pěknej, akorát led mohl bejt v lepší kondici. Co chvíli nás prosype prachová lavinka, aby jako bylo jasno, kdo je tady pán. Ještě, že se cesta dá slanit po skále. Do žlabů nad ní by mě nikdo nedostal ani bohovi. Sněží celou sobotu. Kleboň asi hulil, takže řve blahem něco vo alpinismu a skotsku a bůhví co všechno ještě. Ostatní mají akorát bílo, mlhu a vidiny. Třetina sněhu pod náma se přes den svezla do údolí. Co je nad náma radši nedomejšlím. Takže na neděli volíme změnu programu, procházka na Rudolfshütte. Je to z parkáče asi 800m výškových. Průvodcovský tři hodiny krátíme na dvě. Cestou se kocháme parádníma kopcema okolo a pálíme ksichty na sluníčku. Prostě pecka. Na chatě zasloužený pivko, svačinka, cesta dolů za odměnu a mazec dom.... Další fotky z tohohle výletu jsou u Kleboně.


Tak je to tady. Ledy nejsou, a to málo co je bude hostit všechny ledutesání chtivé lezce. Kleboň slibuje "po prdel prachu" okolo Hofpürglhütte, takže jedeme chodit a sjíždět tam. V sestavě Mirka, Blanka, Dejv, Kleboň, Aleš a já opouštíme sobotní časné ráno čechy a míříme do rakouského Filzmoos. Odtud v pekelném vedru (díky kterému se "prach" mění v "obyčejnej") stoupáme na Hofpürglhütte. Pak už jenom kreslíme jednu vlnku za druhou do čistých svahů. V něděli jsme chtěli do sedla vedle Bischovky, ale třímetrová převěj v sedle, teplo a stále častější lavinky okolo nás přinutily sjet zpátky o trochu dřív... Další fotky z tohohle výletu jsou u Kleboně.


Tak jsem začátkem zimy rozmístil pár krmítek. Zpočátku nebyl zájem ptáků nic moc, časem si ale zvykli a začali likvidovat obsah neskutečným tempem. Už jsem si připadal jak dealer slunečnice a jiných dobrot a obcházel se sypáním každý den. Takže jsem krmítka klasické konstrukce typu "domeček" nahradil krmítky se zásobníkem. No navyráběl jsem na tuhle zimu asi deset krmítek :-). Momentálně si na dobroty chodí sýkory (koňadra, modřinka, lužní, babka, uhleníček, parukářka), brhlík, sojka, strakapoud velký (začátkem zimy mi na jedno krmítko chodil i strakapoud prostřední, poslední dobou jsem ho neviděl), šoupálek a nově na jedno krmítko pěnkava a čížek lesní. Takže mám ještě chvíli co fotit. Některé druhy se myslím povedli, některé mám vyfocené "dokumentačně" a některé zatím vůbec. Doufám, že se mi na krmítkách objeví i další druhy jako dlask, hýl nebo pěnkava jíkavec.


Tak jsou tu první letošní ledy. Ale něco je špatně.... v listopadu mrzlo, že padali vrabčáci z oblohy a teď je na teploměru nad nulou? Je to tak... Ale co, svátky byly dlouhý, je třeba se protáhnout. Takže to riskneme. V sobotu ráno mi budík připomíná, že začala sezóna a jaký to je (řve už ve čtyři hodiny). Dejvova Nataša nás sežrala a vyplivne naše těla až v Maltě. Lenka, Kleboň, Dejv a já. Čtyři zoufalci. Sníh žádnej. Ledy tečou, jak pod sprchou... Zkoušíme Aluhol - konstatování že šnorchly a neopreny nemáme, ploutve jsou taky doma. Tak jinak. Přebojíme potok a lezeme něco odspoda, něco s horním na ledech Obere Falleralm. Potom ještě jednodýlkovej ledík o patro výš a pak už jenom spapat svačinky, přebát potok a zmizet do hospůdky. Nedělní ráno (spíš dopoledne) míříme k Maralmfallu. Nebýt toho, že Lenka nechala v autě sedák, kterej se marně snaží propašovat okolo Rakušáků u silnice a toho že po jejím návratu od auta jsem pro změnu já neměl mačky, který jsem se pak stejně marně snažil pronést kolem již značně rozveselených jižních sousedů ... no škoda mluvit. Prostě jsme nakonec přelezli prostřední Maralmfall - bohužel kromě sloupu na konci. Ten měl konzistenci promáčenýho sněhu, ze kterýho někdo pro legraci uplácal rampouch. Tak snad příště. A pak už jenom dom....


Srpen/září 2010 - měl jsem možnost strávit hodně krásných chvil v blízkosti těchto nádherných stvoření. Nelituji ani okamžiku, přesto, že jsem občas přišel domů "s prázdnou" a občas si připadal spíš jako krmítko pro komáry. Z nedostatku pevné vůle vystavuji pár dalších fotek až teď, jsou jaké jsou a příští rok snad budou lepší.
30.5.2010 - Tak už nám letos ledňáčci konečně zasedli na snůšku (no, asi už chvíli sedí...).




Bezmezná sběratelská vášeň dvou bratrů Schlumpfů, kteří kvůli automobilům přivedli v roce 1976 na buben svou textilní továrnu v Mulhouse stála za vznikem muzea s největší sbírkou vozů Bugatti na světě. Poté co Schlumpfové pláchli do rodného Švýcarska a věřitelé se sesypali na jejich majetek, uzrál spásný nápad nerozprodávat unikátní sbírku po kusech, ale vše zachovat a otevřít veřejnosti. Dneska skoro šest set vozů a z toho více jak stovka bugatek pod jednou střechou přivede do stavu naprostého vyčerpání každého návštěvníka, ať už je to milovník a majitel starých autíček nebo řadový turista, který neprozřetelně vstoupil. Takže až budete mít cestu přes Francii a třeba Vám nevyjde počasí, nebo prostě jenom zbyde den a ještě nebudete chtít domů, určitě se zastavte. My jsme muzeum prošli za cca 6 hodin a to jsme docela chvátali, takže to opravdu stojí za to. A pokud rádi fotíte, nezapomeňte nabít všechny baterky, nacpěte kapsy kartama a určitě si vemte i jinej objektiv než ultraširokáč, ať Vám to není líto, jako mě :-).


Pár fotek z tréninku Dračích lodí na Světě 19.9.2010.....








Sobota, 14.8.2010. Čeká nás poslední (čtvrtá) svatba letos. Teda ne naše :-). Možná jsme z toho víc nervózní než hlavní aktéři. Já zejména proto, že záložní foťák dosloužil, takže s jedním tělem, značnou dávkou nervozity a záložním "kompaktem - skorozrcadlovkou" se pouštím do víru reportáže. Žánru, který moc neumím....ale snažím se učit a nějak to dopadne, není to koneckonců poprvé. Ale dost o mých pocitech, o pocitech ostatních snad něco napoví fotky. Prostě nakonec si řekli ano, nacpali se, protancovali střevíce...



Tak jsme zpátky z Combins. Prší. Pořád. Stejně potřebujeme nějakej oddech, ale na koupání jsme se docela těšili. No co, náhradní plán. Pátek. Podíváme se do Martigny a dáme si oběd. Dlouho hledáme restauraci, kde by měli fondy. Nakonec jí najdeme. Cedule hlásá Fondy pro dva, 38 franků (cca 750kč). Je to dost, ale už jsme si udělali chuť, tak co. Odjednáme si, paní za chvíli nosí fondy, maso, hranolky. Cpeme se. Dojíme, paní se optá a nese další porci masa. Krmili by nás tak dlouho, dokud by jsme jedli. Tomu říkám oběd. Tak zaplatíme a půjdem. No, málem jsme tam myli nádobí. protože fondy sice dělali pro dva, ale uvedená cena byla za osobu... Nacpaný břicha převážíme do Sionu, kde jsme nakonec objevili i cenově přijatelnej kemp. Je pořád hnusně, předpověď bídná. Jedem se podívat do města. Hrad, baráčky, kostelíky, nejstarší varhany v Evropě. Předpověď pořád bídná. Pro Chamonix o trochu lepší než pro Zermatt. Takže v neděli směr Chamonix. Zhulenec v kempu odloží jointa a pak nám při odjezdu počítá asi o 20 franků míň. Nehádáme se a mizíme. Chamonix. Skoro jako doma. Balíme na tři dny a vyrážíme do Aiguilles rouges. Po trase Col des Montets, Lac Blanc, Col du Brevent, Refuge du Col d'Anterne, Col de Salenton a zpátky na Montets. Za tři dny jsme zase dole. Bazén. Parádní výmysl, takže nákup ve městě a na plovku. Den oddych a přesun směr Zermatt. Předpovědi se značně liší. Uvidíme. Jestli se chystáte podívat do Zermattu, tak se obrňte. Mne to město hodně otrávilo. Auta musíte nechat ve vesnici před Zermattem (Tasch), zaplatit parkovný (min 6Fr/noc) a odtud vlakem, nebo taxíkem (ten je levnější, než vlak - 6Fr/os). V Zermattu je drahý snad úplně všechno a to hodně. A nejdražší je to co nás zajímá nejvíc - lanovka Materhorn Glacier Paradise, odkud jsme chtěli jít na jednodennek na nejbližší čtyřtisícovky. 90 franků na jednoho... Mít čas, tak si o šlápneme pěšky. Ten nemáme. Navíc prší, zítra předpověď nejistá. Volíme strategii. Budík v pět, když bude pěkně, razíme. V pět ráno ani nemusím vystrkovat hlavu ze stanu. Prší. Prší do deseti. Z výletu nebude nic. Matterhorn vykouknul asi na pět minut. Kupujeme čokolády, vracíme se vláčkem to Tasche a odtud domů. Cestou zpátky ještě navštěvujeme Muzeum aut v Mulhouse - takže jestli máte rádi veterány, bugatky a další auta, nenechte si ujít příští galerii. A teď už jenom fotky ze Sionu, Chamonix, Zermattu.


Dovolená. Konečně... Takže odjíždíme na 14 dní do Alp. Francie, Itálie nebo Švýcary, je nám to jedno. Hlavně pryč, od lidí, do kopců. S sebou berem Sylvu a Vaška. Kdyby jako ponorka, že jo. 24.7.2010 nás dva expediční kombíky za klasicky mizernýho počasí (je přece sobota a začíná dovolená) unáší směr švýcarsko - italská hranice, přechod v sedle Grand St. Bernard (tam, co kdysi mniši vymysleli bernardýny se sudem rumu na krku) nám bude východiskem. Jak se blížíme, houstne obloha. Stěrače už jedou nějakou dobu co to dá. Aquaplaning se stal běžným jízdním stylem. Ale co. Zejtra to půjde. Určitě. Spíme kdesi na parkáči v horách, kousek před sedlem. Věřte nebo ne, ráno je plech. A pěkně bude pár příštích dní. Combins. Kopce přes 4000m, okolo cestička. Na šest dní. Jeden den většinou kolem silnice. Ten vynecháme. Jdeme na těžko, komfort chat se nás netýká. Takže necháváme jedno auto v italském St. Oyen a druhé převážíme do švýcarského Bourg St. Pierre. Každý den nám vychází túra na několik hodin (nejmíň jsme šli asi 5, nejvíc cca 10 hodin) a denní převýšení je mezi 800-1400m nahoru, totéž dolů. A to i přesto, že cesta vede většinou +- po vrstevnici, sem tam nějaký výšlap do sedla. Ale ono se to za ten den nějak posbírá... Celou dobu se pohybujeme mezi 2-3tis. metry. Za těch pět dní jsme to nakonec ušli a musím říct, že tyhle hory se nám moc líbili a alespoň u mne se řadí mezi nejkrásnější... Více už pod jednotlivýma fotkama, jinak by to tu bylo dlouhý :-D. Tak se pohodlně usaďte, začínáme...


Tak po ze šílenýho Brněnský vedra utíkáme den po svatbě se Silvou a Vaškem do Alp. Předpověď je nejistá, nejlíp vychází východní Alpy. A tak logistik výpravy Blanka vymýšlí pěknou třídenní oddychovou pěšárnu po Raxalpen. Takže za nejistýho počasí, většinou dost silnýho větru a teplotama o 20 stupňů níž než v minulých dnech procházíme postupně po trase vesnička Klappenberg, chata Ottohaus (1644 m), chata Habsburghaus (1785 m), kopec Predigstuhl, chata Karl-Ludwig Haus (1804 m), kopec Heukuppe (2009 m), vesnička Preiner Gscheid. Přestože je všechno dost nízko, cestou nastoupáme dost metrů (oni jsou totiž dost nízko i výchozí body), takže třeba hned první den stoupáme přes 800m za cca 2.5hod. Procházky po plochých vrcholcích Raxu jsou ale nádherný, všechno kolem kvete, jedna pohádková loučka za druhou. Takže se nechte pozvat alespoň na malou exkurzi do galerie a ještě líp i do krásných Raxalpen...


Sobota, 3.7.2010. Šílený vedro. I v Brně. Přesto si Sylvie Dyková a Václav Zouhar řekli v poledne u kostelíka ANO. Asi je to tím horkem.... Svatba ve starým stylu, rozvoz veteránama, mejdan v Technickém muzeu v expozici páry...prostě prima den. Pár z tý hromady fotek co jsem jim napáchal můžete zkouknout v galerii.





Pátek, 18.6.2010. Přes četná varování a nabídky alternativních řešení stanuli na Hluboké "před oltářem" David Machart a Hanka Palivcová, aby si řekli své Game Over :-). Nu což, komu není rady, tomu není pomoci. Těch pár fotek, co je tu k vidění, nejspíš nepotřebuje komentář, ženicha a nevěstu poznáte a na ostatních až tak nezáleží. Flám se protáhnul do svítání a bylo to fajn. Jo, není nad cizí svatbu :-). Všech asi tisíc fotek, co jsme tam s Blankou nacvakali má David, takže se kdyžtak hlaste u něj, jestli jste tam byli, tak se určitě najdete :-D.



Předpoveď, předpověď a předpověď. PROČ? Proč je celej tejden hic na padnutí a o víkendu hnusně? Za nejistým počasím vyrážíme s Martinou a Petrem do Tennegebirge, kolem kterých jezdíme už několik let a ještě jsme tam nebyli. Se skromným cílem - v sobotu vyšlápnout na Hochthron (2362m n.m.), Pak přespat na chatě Werfener hutte (1969m n.m.) a v neděli se uvidí - podle předpovědi má pršet. Do údolí přijíždíme v pátek v noci, ráno vstáváme v půl pátý a na snídani jsme na chatě, v nohách asi 900 výškových metrů. Sluníčko peče. Pokračujeme na Hochthron. Cesta se větví na lehčí a těžší, jdeme těžší, po lehčí budem sestupovat. Chvílema je pěšina docela dobrodružná, i jsme malinko polezli. Asi za hodinku jsme na vršku. Sluníme se, rozkoukáváme po okolí. Pak mažem na chatu, na obídek. Odpoledne se kazí počasí, bouřka, prší. V neděli ráno je mlha ocamcaď pocamcaď, takže prcháme do údolí a míříme směr domovy...


Počasí hnusný. Měsíc. Už nás deptá několik víkendů. Takže první pěkná předpověď a kašlem na to, že je Dunaj vylitá ze břehů a šviháme směr Rakousko do oblasti Wachau. Navzdory několika zákazům vjezdu, kterýma je údolí obklíčený, nakonec najdeme "kudy kudy cestička (zákazem)" a dotrefujeme se až do Durensteinu. Tam si s Cejpym a Kleboněm užíváme dva dny supr lezení po věžičkách... Cejpy taky nacvakal pěkný fotky.




Srpen/září 2010 - měl jsem možnost strávit hodně krásných chvil v blízkosti těchto nádherných stvoření. Nelituji ani okamžiku, přesto, že jsem občas přišel domů "s prázdnou" a občas si připadal spíš jako krmítko pro komáry. Z nedostatku pevné vůle vystavuji pár dalších fotek až teď, jsou jaké jsou a příští rok snad budou lepší.
30.5.2010 - Tak už nám letos ledňáčci konečně zasedli na snůšku (no, asi už chvíli sedí...).




23.5.2010 - Tak číslo jedna je zatopený a číslo dva přišel o snůšku... Kulíci tam poletují, tak se uvidí. 16.5.2010 - Focení u jiných kulíků. Číslo jedna zatím sedí, zbývá sotva 5cm do zaplavení.
15.5.2010 - Po deštích stoupla voda, takže jsem ležel v mokru.
11.5.2010 - První focení, jenom tak z pod celty...





Tak zase jednou vyrážíme na rafty na Otavu. Na víkend. Počáteční optimismus nám sebral nedostatek vody, nakonec i přes stav pod 80cm několikrát "hoblujeme" mezi čeňkárnou a Rejnštejnem.







Tak stejně jako vloni, jedeme zakončit zimní sezónu nějakým řádným "alpinismem" do Chamonix. Tentokrát v silné sestavě 5 kousků - Lenka, Elza, Kleboň, Dejv a já. Páteční odjezd a za 11 hodin nás Dejvova nová Nataša vyplivne v Chamonix. Sobotu prozevlíme po městečku, odpočíváme po probdělé noci a na domě horských vůdců koumáme, co se leze, co by se dalo..... Nedělní ráno pak míříme do Argentiere s cílem přelézt Charlet-Ghilini na Pre de Bar (kromě toho by se nám šikla nějaká ta aklimatizace). V tom však není led, takže volíme variantu Charlet route na Mt. Dolent. Je rozhodnuto, pondělní ráno přivstaneme a mažeme pod nástup. Počásko nás ale předběhlo a ve stěně se válí mraky. Lézt, nebo nelézt? Nakonec to vzdáváme s rozhodnutím vrhnout všechny síly do našeho hlavního cíle - Rubáš (Le Linceul neboli The Shroud, 800m IV, 4 + 350m hřeben) na Grandes Jorasses (4208m). V úterý v 8 ráno už kupujem lístky na Montenvers. Paní nám s úsměvem sdělí, že první jede v 10hod... nakonec nás přiloží do vláčku v devět, kterým jezdí obsluha a pracující na Montenvers. V deset už šlapeme po Mer de Glace směrem k Lechaux. To je nám zábavou na 4 hodiny. Na bivaku nadlábnout, odsušit a spát. Bude se brzo vstávat. Budík řve v 0:30. Zabiju ho! Snídaně, čaj, start. Asi 700 výškových metrů pod nástup nám ukusuje 3,5 hodiny z už tak krátkého dne. U nástupu nás čeká tak trochu tušené překvapení. Odthovka prostě přímo nepůjde, takže ji přelézáme nějakých 150m vlevo a pak nad ní traverzujeme zpět do cesty. To nás stojí další hodinu. Pak už šviháme cestou Rubáš a v jedenáct jsme v půlce. Paráda. Pak se mění led, přichází únava, Kleboňovi mrznou nohy. Zpomalujeme. Dost zpomalujeme. Na hřebeni jsme v pět. Snad to půjde. První dýlku hřebene leze Elza skoro hodinu. Tak to asi nepůjde. Nakonec jsme to ale nějak překlepali a v půl devátý večer stojíme na Grandes Jorasses - Pointe Walker 4208m. Výhledy jsou parádní. Fotíme, vaříme čaj. Nakonec jsem ještě ukecal kluky na sestup, je tu stopa... Sestupujeme do 3900m a tam už si šlápnem dolíky do sněhu uvaříme večeři a trávíme noc ve spacákách. Ráno je parádní. Chci postel s takovýmhle výhledem! Domu! No nic, snídaně a pouštíme se do sestupu na chatu Boccalatte - 3008m. Slaňujeme, kličkujeme mezi trhlinami, přeskakujeme. V poledne jsme na chatě. Natáhnem lano, sušíme věci. Najednou rachot. Chytám se zavřený okenice, tlačím se ke zdi. Kleboň s Elzou jsou ve dveřích. Po zádech se mi sype sníh. Netrvá to dlouho, ale výsledek je smutný. Terasa metr pod sněhem. Lano prázdný. Boty nikde. Mačky nevidět. Lidi - 3ks. Zaplaťbůh. Revidujeme škody. Nakonec jsme našli dvoje kompletní boty kousek pod chatou a za tmy vykopali Kleboňovo mačky. Ostatní věci jsou pryč. Elza má jen jednu botu. S Elzou nemáme kalhoty, návleky, chybí mi i spacák, ortéza a další oblečení. To je o 200m níže, na ledovci plným obrovských trhlin. Cesta k nim je možná na den. Přemýšlýme, co s tím. Ráno moudřejší večera...uvidíme. Ráno voláme vrtulník. Přeci jenom do údolí je to ještě 1600m výškových a běhat ve třech tisících bez bot, kalhot a v návlecích z igeletek asi není nejlepší nápad. Potvora nás nabrala u chaty a za pár minut už jsme v Courtmayeru. Cestou ještě zamáváme věcem v údolí (spacák je krásně vidět). V Courtmayeru zkoušíme stopovat do Chamonix, nakonec jedem v 14:45 autobusem - 12E/ks. Tam už na nás čeká Lenka s Davidem a protože začíná dost pršet a lepší už to nebude, odjíždíme dom. A to je pro letos všechno, takže zase za rok :-D. Další fotky jsou u - Kleboně.


12.-18.4.2010 - Tokání atakdále....
8.6.2010 - Navzdory počasí je vysezeno a vozíme a krmíme mládež.







Mail od Kleboně: Pojedte na velikonoce nekam, uz mi hrabe.... Tak jo, ale kam, když se má kazit počasí? Koumáme to od středy a v pátek večer se konečně shodneme na už třetím cíli: Skialp na Hochschwab leží na východě Štýrska a je pouhých 2 277 m vysoký. Ale co, snad to za to bude stát. Z Dvořiště je to do Seewiesenu rovných 300km. Ty polknem v sobotu ráno a v sestavě Franta, Kleboň a já vyrážíme ještě dopoledne zeleným údolím směr kopce. Naštěstí se zelená brzo mění v bílou, takže velikonoční lyžovačku nakonec užijeme, došlo i na prašan! Víc napoví fotečky, další jsou u Kleboně.



Začalo to nevinně. "Pojeď na lyže", praví žena. "Vždyť pojedem do Krkonoš", na to já. "Já myslím na opravdový lyže", na to ona. No to je blázinec. Jako by v Krkonoších nebyly opravdový lyže. Podařilo se to "odročit"... Nakonec ale náhoda ukázala co umí, takže jedeme na týden do Italského střediska Monte Bondone u Trenta (www.ski.it). V sobotu 650km tam... Od nedělě do čtvrtka nám svítilo sluníčko, v pátek jsme přežili mlhavý počasí. Takže se celej týden lyžovalo a prknovalo jako o život. Ve středu odpoledne jsme si udělali výlet do Trenta, aby jsme ty ošoupaný nožičky trochu odpočali. No a v sobotu zase zpátky... Pár foteček z týhle dovolený si můžete prohlídnout v galerce...


Tak přešel rok a zase míříme na týden do Krkonoš, na Panenku. No co Vám budu vyprávět. Jedli, pili, hodovali..., lyžovali, sáňkovali, běžkovali... Počasí nás trošku zlobilo, sem tam se oteplilo, občas pršelo a mlha byla, když neměla být. Takže fotky jsou spíš chlastací a pózovací, protože a jelikož... A vůbec, buďte rádi, že jsou alespoň nějaký :-D





Za teplem, na jih. V čechách bude hnusně, zataženo, tak razíme za sluníčkem na Maltu. Nebo ne? Tak hybaj! Hybaj na ledy, než opadají. V sestavě Blanka, Franta, Kleboň a já jedeme na víkend do Malty. Navzdory všudypřítomným hromadám leduchtivých lidí lezeme oba dny úplně sami - v sobotu Supermax a v neděli Aluhol - oba WI4+, natečené do perfektní kondice. Oba ledy jsou fakt parádní, takže vůbec nelitujeme toho, že jsme museli změnit původní plán - Gastein. Ten jsme nerealizovali kvůli vysoké lavinovce a na poslední chvíli vyměnili Gastein za Maltatal. Pár fotek jsem si půjčil u Kleboně, kde najdete další galerku s fotkama z týhle vydařený ledolezby. Teď už musíme jenom doufat, že bude mrznout ještě alespoň dva týdny. Ledová sezóna nekončí!!!


Mrzne. Mrzne až praští, přece nebudeme sedět doma. V sestavě Aleš, Dejv, Franta a já šviháme v sobotu nekřesťansky ráno do Gasteinu. S jasným cílem - přelézt si Mordora. V sobotu se rozlejzáme na Excalibru (WI 4+). Před náma lezou tři švýcaři (neskutečně pomalu) a zásobují nás nejdřív dávkama ledu, pak už lítají i cepíny. Ještě že nelítají i švýcaři. Odpoledne začíná sypat mokrý bílý svinstvo a kvapem přibývá. Lana připomínají výrobky třineckých oceláren. Odhodlání spát venku se rychle mění a s ním i cena, kterou jsme jsme ochotni zaplatit za nocleh. Díky sněhu měníme i plány na neděli. Do mordoru nepůjdem, strach z lavin dělá svý. Takže v neděli nakonec lezeme krásný dvoudýlkový led Dreikönigsfall (WI4+). Užíváme s Alešem jedno z nejhezčích ledolezení - tříkrálový je natečený úplně parádně a dýlky jsou nádherně vyrovnaný. No a pak už jenom domů. Dá-li počasí, uvidíme místní ledy zase za týden.


Konečně. Konečně mrzne. Konečně natekly ledy, konečně je čas a konečně zdraví dovolí. Konečně přebrousíme mačky, cepíny a jedeme otlouct nějakej ten bílej debil. Kam? No přeci do Maltatalu. Že je zrovna Eis Total fest, si nikdo nevšimnul....:-(. Sobotní časně ranní vstávání (nenávidím časy začínající trojkou) a dopolední příjezd to totálně našlápnutýho údolí. Jedeme rovnou nad tunel, možná to byla chyba. Pod prvním z Maralmfallů se přezujem a strojíme a po složité domluvě s rakušákama zaberem poslední volnou linii. Tu si Kleboň s Cejpym vylezli, my už ne protože organizátorům icefestu to přišlo "moc nebezpečný". Prý pro nás :-(. Naštvaný hodinovým čekáním se přesouváme pod Mittlere Maralmfall a cestou očumujeme Hinterer Maralmfall. Je v pěkný kondici, poprvé po několika letech. Zítra ráno půjdeme tam. Lezeme na Mittlere Maralmfall, ale nestíháme až nahoru, takže před poslední délkou otáčíme a mažeme dolů, zatmění hrozí. V neděli vstáváme v šest a v osum už jsme pod Hinterer Maralmfallem - cca 250m/WI4+. Kleboň s Cejpym už operuje nad náma. Blani bravurně zvládá i kolmý fleky, takže to asi půjde. Na konci druhý dýlky vidím, že nepůjde. Kolmáčkem teče sprcha, kluci o dýlku výš dávají echo "že to trochu teče a trochu víc duní". V tom se psychycky trápit nehodláme a otáčíme do údolí. Pak už jen nadlábnout, pobalit, dotáhnout řetězy a vyrazit domů. Cestu nám ještě "zpestří" počasí, od Salzburku chvíli prší, chvíli snězí, mrzne.... Jen ať mrzne, ať ten bílej debil přibejvá... Další fotky jsou u Cejpyho a u Kleboně.

Protože nám ve Francouzském vnitrozemí polepšili předpověď, přesouváme se ve středu po již známých silničkách směrem k zápádnímu konci kaňonu Verdon, do městečka Castellane. To nám bude domovem pro výlety kolem Verdonu. S Blankou jsme se rozhodli kaňon projít, přes nedůvěru vzbuzující informace o 12km dlouhé tůře trvající 6 hodin ze které se nedá nikde vystoupit. No, šli jsme to hodin 5, ale to předbíhám. Zjistili jsme, že je výhodnější jít proti proudu, protože tak je celá trasa z kopce. Věřte tomu nebo ne, ale je to tak. Tajemství je to prosté, v tomto směru na začátku sestoupíte asi 400m do kaňonu, zatímco na druhé straně pouze 100m vystoupáte. Toť celá záhada. Celou stezku bedlivě pozoruje několik supů, hladově kroužících nad Verdonem. Čekají na nás i stometrové schody, suťáky a několikasetmetrový tunel kolem části kaňonu (čelovky s sebou!). Výlet je to ale nádherný. Pozdě odpoledne si ještě projíždíme Verdon po silnici vedoucí po jeho kraji (cesta se jmenuje Route des Cretes, rychle jí dávéme překladem do vínku "Cesta kreténů"). V pátek se chystáme dojet na druhý konec Verdonu, k městečku Aiguines. Tam by jsme rádi trochu zalezli. Nicméně se nám nepodařilo včas najít tu správnou přístupovou pěšinu a tak po dvouhodinovém pobíhání v dohledu vybraných skal otáčíme a vracíme se k autu. Cestou potkáváme tu správnou odbočku ke skalám, ale času už není a tak odjíždíme a s malou zastávkou v městečku Moustiers-Ste-Marie (vyhlášeném díky tradiční výrobě porcelánu fajáns a klášterem se vzácnou relikvií z křižáckých výprav, pověšenou ve zlaté hvězdě nad městečkem). Pak už jenom zpátky kolem Verdonu do Castellane, pobalit a přesunout se do Chamonix. To si přece nemůžeme odpustit :-). V Chamonix absolvujeme sobotní "kulturní vložku" v podobě návštěvy rozlehlého trhu a městečka. Odpoledne pak děláme bleskový výlet k Lac Blanc, s výhledem na Mt. Blanc, do údolí Mer de Glace a Argentiere. Jsme rozchozený a tak místo tří hodin průvodcovských vybíháme za necelé dvě. V sedm večer opouštíme Chamonix. A tím naše letošní dovolená končí, pak už jenom auto, dálnice, dvakrát kontrola od německých celníků na dálnici pod Mnichovem a poblíž českých hranic a nakonec asi v pět ráno zase doma.


Tak na "svatebni cestu" vyrážíme s Blankou, Martinou a Petrem Zapletalů a s jedním malým ďáblem do Francie. V oku máme podzimní hory, Vercors, hory kolem Briançonu, Verdon... Vyrážíme v úterý dopoledne přes Německo do Francie. Po půlnoci dospíme kousek od Grenoblu a ráno dorážíme zbytek cesty do Vercors, konkrétně do kempu v městečku Gresse-en-Vercors. Jsme tam skoro sami, aby ne, letní sezóna pomalu končí a zimní ještě nezačala. Nedá nám to a odpoledne si s Blankou dáváme výšlap kousek pod hřebeny hor, nakonec z toho byla pěkná pětihodinová procházka plná focení. Mraky na hřebenech dělají svoje... Druhý den máme jako cíl stolovou horu (Mont Auigille - 2085m). Ráno mlha pokrývá okolní kopce, takže upoštíme od původního záměru vylézt až na vrchol a redukujem na procházku pod nástupy cest. Nakonec cestou přeci jenom alespoň něco fotíme, mlha se drží pár metrů nad námi. V pátek přejíždíme do hor kolem Briançonu. Cesta z Grenoblu je nádherná, silnice se táhne skrz krásné hory, prostě supr autoturistika. Odpoledne se kazí počasí, prší a v kopcích sněží. Nocujeme v kempu kousek od Briançonu a večer jsme navázali družbu s partou geologů-studentů z Grenoblu. Opět prší, tak rozšiřujeme Růženku o plachtu a párty pokračuje. Postupně ochutnáváme všechny právě přítomné lahve vína, kořalek a piva. Christian (šéf geoparty) nám radí, kam všude se máme ve Francii vypravit. No, je toho na pár životů :-). Počasí ale míní jinak, takže v sobotu navštěvujeme opršelý Briançon, místní Íčko a pak projíždíme další krásné hory směr azurové pobřeží. Tam je teď totiž 26 stupňů místo místních sotva deseti. Do St. Raphael (kousek od Saint Tropez) přijíždíme v sobotu večer. Cestou jsme se vyhnuli dánici a jeli krásnou krajinou. Doporučuju. U moře užíváme pláží a výletů po okolních kopcích (velice pěkný výlet je do pohoří L'Esterel na Pic du Cap Roux 453m n.m.). Došlo i na trochu lezení v místní "klettergarten". Po třech dnech nás moře přestalo bavit a protože mezitím zlepšili počasí ve vnitrozemí, opouštíme pláže azurového pobřeží a ujíždíme směr Verdon. O tom až příště...


Kdo tomu nevěřil, už věří.... Neb holky Kociánovy se rozhodly, že dotáhnou dva nešťastníky k oltáři a to se jim 19.9.2009 taky povedlo. A protože už nebylo cesty zpět, zaznělo pod lípou čtyřikrát ANO. Děkujeme všem, co se na nás přijeli podívat a morálně nás podpořit...díky.
Marek a Blanka.

Většinu fotek fotil Jan Zabranský, něco málo je ode mne...



Rychlá domluva, celkem 3 lidi, pátek večer, směr Alpy. Něco kratšího, tak aby jsme mohli lézt v sobotu i v neděli s rychlým nástupem a pohodovýám sestupem. Takový je Kalbling. V pátek před desátou večer dorážíme na chatu Oberst-Klinke-Hütte. Zdravíme se stáborskou sekcí a spřádáme plány. Nakonec na sobotu vybereme cestu Waidhofner weg v jižní stěně. Na nástupu jsme brzo, tak rochu zevlíme a čekáme, až stěna oschne. Vzápětí úspěšně bloudíme na začátku druhé délky (topo moc nesedí). Štand, skoba, smyce za dutým odštěpem s karabinou svědčí o tom že tu někdo utíkal.... Nadlézám smyci, další směr nejistý, krok dva a pak nic. Evidentně těžší, než by mělo být. Nechce se mi do toho a vracím se. Laníme pod nástup. Potkáváme místního klasika... povídá něco o severní stěně Eigru, asi má na mysli množství materiálu, co na nás visí. Nicméně potvrzuje naše tušení. Cesta nevede rovně, ale uhybá doleva. O tom naše topo mlčí... Vzápětí nám i se svou asi o 30let mladší spolulezkyní mizí v cestě. Následujeme ho a po pár hoďkách lezení stojíme na vrcholu. Cesta dole pěkná, nahoře se sype čím dál víc. Fotíme, sestupujeme, zevlíme u chaty. Spřádáme plány na neděli. Ráno je ale všechno jinak. Nakonec upouštím z již domluvené procházky po okolních chatách a dělám místo Páji druhého na první konec lana Táborákům. Blanka, Kleboň a Pája razí procházkou k Mödlinger hütte, zbylá čtyrka směr západní stěna. Tam přelézáme cestu Herbst-Scholtz. Ani tady není topo bez chyb (máme dvě a ani ty se neshodují...), ale intuice nás nakonec přivede těžší variantou cesty na vrchol. Pak už jenom sestup, chata, rychlá večeře a ještě rychlejší kola směr domov. Další fotky jsou opět u Kleboně.


Tak to tentokrát spískala Blanka. Domluvila se s partou Brňáků, berememe 2 dny volna a za cíl si dáváme Gr. Priel (2515m) a Spitzmauer (2446m) v Totes Gebirge. Ve čtvrtek ráno opouštíme rodnou ves a míříme směr Hinterstoder, kde je východisko pro chatu Prielschutzhaus (1420m). Ta skrývá asi 100 postýlek, přesto máme problém po vystoupání cca výškových 800m (2,5hod) sehnat volná místa. Nakonec se daří a nocleh máme i na další dny. Pátek ráno. 5:00. Mobil vyřvává. Vstáváme do slunného dne a vyrážíme směr Gr. Priel. Rozdíl 1100 výškových metrů zabere asi 3,5 hodiny. Píďa s Bizonem jdou po feratě, ostatní normálkou. Cesta je pěkná, pořád do kopce :-). Krátce před vrcholem nás dohání mraky, které sluníčko vyhnalo z údolí a to nám spolu s absencí vrcholového kříže (starý je sundaný a nový ještě není na místě) trochu kazí vrcholové foto. Na vrcholu svačíme a valíme zpátky na chatu...pivka, obídky, svačinky, zevling, kávička a tak dále. V sobotu ráno vyrážíme směr Spitzmauer - cesta psaná na 4,5hodiny zabere hodně volným tempem o půl hodiny míň. Výlet je to moc pěkný, líbí se nám víc, než na Priel. Kluci jdou opět po feratě (chtěli si zkrátit dlouhou cestu :-D), ostatní kopec poctivě obchází. Vrcholová oblačná historie se opakuje, zřejmě místní rituál. Odpoledne u chaty kopíruje včerejší den. V noci prší, ráno je hnusně, takže opouštíme Prielschutzhaus a míříme směr parkoviště, autoturistika, domů...
Díky zůčastněným za prima dny v horách a dobrou náladu...


Mail: Predpo OK. Jedem?
Jasně. Kamkoliv. Cíl: Gesäuse. Složení Kleboň a já.
Nataša nás v pátek večer odváží směr Rakousy. 22:00 parkáč, ve 23:00 nás paní domácí vítá na HaindlkarHütte. Těch výškových 500m nám dneska nějak rychle uteklo. Do půlnoci řešíme, co polezeme. Rozhodnutí - Planspitze (2120m) - Dir. Nordwestwand 6+, cca 500m, autor obávaná legenda Klause Hoi. Sobota, 5:00. Mobil vyřvává sprostej song. Panáček spal? Tak vstávat! Venku azůro, v údolí mlha. Teplo. Nástup pod Planspitze zabere 2,5 hodiny, cestička je často spíš necestička. Lana, žebříky. Jmenuje se cesta horských vůdců? Přesně tak. 9:00 - stojíme pod první dýlkou, Kleboň začíná. Trošku se trápí a nakonec s přehledem přelézá. Střídavě se trápíme a přelézáme oba další a další délky. Rádi by jsme těžší direct variantu cesty s dýlkou za 6+. Nalezeme, uvidíme. Nalezeno bych měl, návratu není. 8m dlouhý, široký a tupý žlábek od vody v tomhle nádherným vápně. Nýt pod ním. Nýt nad ním. 30m lana pod s sebou. Pomalu se sunu, žlábek je snad čím dál delší. Dojistil bych, není kam. Nakonec s velkou úlevou cvakám na jeho konci a o kousek výš nacházím něco jako štand (krásně zvonivý hodiny s pořádnou lanovicí). Zbytek cesty dolézáme s přehledem, do stěny začíná svítit. 14:00 konec cesty. Napsal bych vrchol, ale ta stěna ho tak nějak má jinde, než jsme my. Takže prostě jenom konec cesty. Vyplavené endorfiny ředí adrenalin v našich žilách. Eufórie. Sestoupíme Peternpfadem zpátky pod Rosskuppe a pak k chatě (cca 3hod). Odměna - pivka od paní domácí. Co zítra? Zalezeme něco blízko, ne? Půjčíme průvodce. Blízko, blízko... Blízko není, i cesty kousek nad chatou mají nástup ke třem hodnám a sestup ještě delší - vede totiž opět jedinou sestupovkou - Peternpfadem. Tak nic. Co takhle ráno dolů a na Kampermauer, trošku zaskalkařit? Tak jo. Neděle, 7:00. Mobil vyřvává sprostej song. Snídaně, sestup, odjezd. Koleje, závory. Čekáme. Vedro. Na Kampíku bude peklo.... Honza Jesenský je na Kalblingu. Voláme. Jdou na prochajdu pod kopec. Otáčíme Natašu, směr Admont. Projíždíme mýto za 6E a za chvilku jsme u chaty Oberst Klinke Hütte. Za půl hoďky podáme ruce Honzovi a Martině. Jste běželi, ne? 500m výšky od chaty. Mno, skoro :-D. Dáváme piknik, sestup k chatě, pivko, koupání v Salze, odjezd dom. Pěknej víkend. Díky všem!
Další fotky z tohohle výletu jsou u Kleboně...


Tak jsme po pár propršených víkendech přemluvili isobáry (alespoň v to doufáme) a ujíždíme Růženkou ve složení Lenka, Blanka, Kleboň a já směr Rakousko - Alpy - Torsäule. Pod hory jsme přijeli v pátek před půlnocí, do rána nakonec přespíme ve třech v autě a Kleboň pod plachtou - navzdory izobarám prší... Ráno mlha, mraky, tak nikam nechvátáme a nahoru vyrážíme až okolo desáté. Sobotní počasí nakonec moc nevyšlo, střídají se chvilky slunečna s hodně dlouhými chvílemi deště a sněžení. No nic, snad to v neděli bude lepší. Nedělní ráno stan přímo září, svítí skrz něj ranní sluníčko a jsme jak uprostřed žárovky. Vyrážíme na Torsäule (2588m), do cesty Nebeltanz 6+/250m v jižní stěně. Blanka s Lenkou se těší na exponovanou hranu Schluchtkante za 4. Počasí se pro změnu pomalu kazí, při lezení máme promrzlý prsty a u kříže se fotíme za deště... Místní vápno je lahůdka, nádherný lezení, sem tam žlábek, rajbáček.... Pak už jen propršené slanění, sem tam seklý lana, sestup ke stanům a dolů, domů, do údolí....
Další fotky z tohohle výletu jsou u Kleboně...


Z květnové dařenky na Sokolčí. Docela hojná účast, přes sobotní nicmoc počasí se nám podařilo popít, pospat a některým i polízt a pochodit po lajně. Pod skalama už bylo jednu chvíli i víc dětí než psů, až se mi nechtělo věřit.






Pár fotek z nedělního lezení na Radošovicích... Řečí tentokráte netřeba :-D.
Aktéři: Blanka, Cejpy, Kleboň







Po necelém roce od mojí poslední návštěvy Chamonix a po několika měsících domlouvání lidí a čekání na počasí, vyrážíme do Chamonix, tentokráte s cílem přelézt něco delšího, pěknýho... Po částečné změně sestavy (nakonec jedeme Lenka, Pažout, Kleboň a já) a napěchování všech věcí do Růženky vyrážíme ve čtvrtek večír, aby jsme v pátek ráno přivítali svítání kousek před Chamonix. S Kleboněm jsme domluvení na první cíl - Les Droites (cca 4000m) cestou Le Ginat (1000m dlouhé ED2 (IV/5)). Takže v sobotu ráno vyrážíme směr lanovka na Les Grands Montets - chata Argentiere (cca 3hod). V neděli rozhodnuti přelézt vyrážíme ve dvě ráno, v půl čtvtré překonáváme odtrhovku (už věřím na existenci převislých prašanů) a o půl jedné stojíme v sedle na konci Ginata. Teď už jen několik set metrů slanění na druhou stranu, trochu bloudění v mlze a o půl páté dorážíme na bivak pod pokličkou (Couvercle). Další ráno opět za mlhy, sněžení a deště směr ledovec Lechaux - Mer de Glace - Montenvers - Chamonix, kde se krátce po obědě vítáme s Lenkou a Pažoutem. V Chamonix den a půl odpočineme (stejně není počasí) a pak valíme znova směr hory, tentokráte směr lanovka na Midi, bivak Abri-Perroux. Ten použijeme jako východisko pro čtvrteční přelez Gabarrou-Albinoni (500m/III/IV+) ve východní stěně Taculu mt Blanc. Pak už s námi přestává kamarádit počasí, takže v pátek rádo se domlžíme k lanovce a míříme směr Chamonix - Čechy, domů, do postelí......
Díky Kleboni, že jsi to tak pěkně vymyslel :-D
Celý článek si můžete přečíst tady...
Fotky od Kleboně jsou tady...(na těch jsem občas i já :-D)


Po roce zase na lyže do Krkonoš, na Panenku. V poměrně tradiční sestavě doplněné o pár capartů a po netradičních komplikacích, kdy v hodinu odjezdu sháníme poslední řidiče a následně zbytky pozapomínané výbavy se vydáváme směr Velká úpa. Počasí nás letos vyslyšelo, skoro celý týden sněží - takže užíváme lyží na úkor focení. Sluníčko se objeví asi na jednu hodinu. Jinak sněží a sněží. Tenhle drobný handicap doháníme po řadu večerů rumem pod umělým osvětlením. Smutné bylo akorát úterý, kdy jsme v místní nálevně dopili všechno pivo, následně bílé víno (červený nám nechutnalo) a když došla i zásoba vody, byl nejvyšší čas odkráčet domů. To se nám také v časných ranních hodinách podařilo. Omluvte proto prosím sníženou kvalitu některých fotografií, neb většina z nich je pořízena skrze rumový filtr.


Tak se po dlouhé době dostáváme na ledy. Jedeme do Maltatalu na víkend 24.1-25.1.2009. Do Malty přijíždíme v pátek okolo půlnoci, tak spíme venku. V sobotu s Davidem přelézáme Superfeucht WI IV+ (fota najdete u Kleboně a jako přídavek ještě Wintasun asi WI V-. V neděli pak marně hledáme místo k lezení - Aluhol je plný lidí, tak to zkoušíme nad tunelem. Tam je ale kvalita ledu mizerná, takže nakonec balíme a trochu otrávení zejména materiální ztrátou (někde jsem přišel o dva šrouby, Kleboň o expresku) míříme směr domov.



26.12.2008-4.1.2009, to je spousta krásných dní v Zillertálských alpách na Berliner Hütte, kam jsme letos vyrazili v silné sestavě na novoroční dovolenou. V okolí chaty je spousta pěkných míst na výšlapy i ježdění v prašanu. Několik dní jsme strávili vejletováním a ježděním, S Cejpym jsme byli na Schwarzensteinu (3.369m - 1300m převýšení od chaty, 4hodiny na vrchol) a téměř na vrcholu Hennsteigenspitze (3002m - cca 3hod). Po večerech jsme vyvářeli a přecpávali se všeho, co jsme byli ochotni na zádech vyněst z údolí (800m výškových, cca 10km - 4hod).












V sobotu 8.11.2008 se konalo v Jistebnici již tradiční ukončení sezony místního agilního cyklistického spolku - Poslední huštění. Po úvodním krátkém občerstvení v hospůdce se účastníci vydali na náročný Závod velocipédů.



Jezdci byli rozděleni do kategorií:
1. holobrádci
2. ctihodní (knír)
3. kmeti (plnovous)
4. dámy

Závodníci plnili tyto úkoly:
• 1. Jezdec při průjezdu ustaví velociped do stojanu přejde ke stolům usedne a decentně vypije půllitr piva ze sklenice.
• 2. Jezdec při průjezdu ustaví velociped do stojanu přejde ke stolům usedne a vypije připravené kafíčko a sní koláček.
• 3. Jezdec při dojezdu do cíle ustaví velociped do stojanu a hlavní rozhodčí mu přidělí výsledný čas.
• Dámy neplní úkol č.1.
Hlavní rozhodčí a lékař závodu sledují jezdce při plnění úkolů a udělují trestné minuty za nevhodný chvat při jídle a pití a doctor neustále sleduje zdravotní stav jezdců.
Po průjezdu posledního velocipédisty cílem se vydali všichni jezdci na svých velocipédech na jízdu krajinou. Konkrétně se jelo do cca 6 km vzdáleného Nadějkova. Jízda sloužila hlavně k tomu, aby velocipédisti získali potřebnou žízeň na nápoje podávané v místním hostinci. Po uhašení žízně se jezdci vydali zpět, aby obnovili žízeň. To se drtivé většině úspěšně povedlo, neb nazpátek to bylo většinou kopce. V jistebnickém lokále se pokračovalo v občerstvování až do pozdních nočních hodin. To jsme se však již neúčastnili, protože našemu nejmenšímu účastníkovi se pobyt v začouzené hospodě moc nelíbil... Jistebnice žije bujným společenským životem. Po Posledním huštění, po napadnutí sněhu, proběhne První píchání (..myšleno běžkařskými holemi), na konci zimy Poslední píchání a zcela nečekaně na jaře První huštění! A tak to běží odnepaměti stále dokola...


Nespím. Nemůžu. Ze sna mne budí věčné ťuk, ťuk, tes, kop, kop, křup, křup. Zatracenej Kleboň mne nakazil hnusnou bílou nemocí. Nedá se nice dělat, o léku vím. Už dlouho jsme s Lenkou domluveni na Pallavicinirine vedouci na Glockner. 600m 55 stupňového lezení ve firnu s těžším místem na začátku a dvě těžší délky na konci. Na cestu přibíráme ještě Dawyta a Cejpyho, vyjíždíme v sobotu ráno na 4 dny. Kvůli počasí nakonec redukuje plány jenom na Pallaviciniho. Sobotní dopoledne vyrážíme ke Glocknerbivaku, kde na nás už čekají Táboráci Pája s Pažoutem a drží nám místa v biváčku. To je nakonec hodně príma, tak jako tak v podvečer přichází ještě dost lidí, takže se ná nakonec v biváčku pro 8lidí tísní 17. Noc stála za to, vstávání ve 4 ráno se tentokráte stává vysvobozením. Po páté už vyrážíme směr Glockner, v šest ukusujeme první metry. Podmínky jsou ideální, firn, sem tam skoro led. Skorou cestu lezeme sólo, jistíme akorát poslední dvě délky. Výstup až na vrchol Glockneru nám zabral 4 hodiny i se snídaní na prvním štandu (dvě délky pod koncem cesty). Pak už si jenom užíváme krásného počasí na vrcholu a před polednem se vydáme na sestup. Na chatě Erzog Johan ještě uvaříme čaje a valíme směr Pasterze. Přejdeme jej a už nás čeká posledních cca 300 výškových metrů zpátky na parkoviště. K autu jsme se vrátili v 18hodin. Za cca 36hodin jsme nastoupali více něž 2000m a stejnou porci sestoupili. Děkuju Cejpymu za část fotek a ostatním za prima společnost! Další grafomanské popisy výletu najdete u Cejpyho a u Dawyta.


Tak jsme se letos s Blankou jeli po roční přestávce podívat na Karlštejn na vinobranní. Strávili jsme příjemný víkend ve společnosti Broučí rodiny, nechali se ukecat na slanění do Tomáškárny (propast v Tomáškově lomu u Srbska) a absolvovali jsme odpolední program na vinobranní. V neděli jsme pak navštívili Koněpruské jeskyně. Komentáře k fotkám jsem tentokráte nepsal, podle mne je ani nepotřebují (stejně je to směs cizích lidí a míst :-D). Fotky jsou tentokráte od Blanky a ode mne.




Po dlouhé době čekání na kombinaci "Je dobrá předpověď + Máme volný víkend + Je ským a kam jet" vyrážíme opět do hor. Růženka odváží dvě dvoumužné skupiny (Aleš+Kleboň a Blanka+já) do Bergelu, se smělými plány - kluci Cassina na Pizzo Badile a my odpočinkovou hranu Gemelli. Tu nakonec nominujeme na titul "Ideální babská lezenice". Do hor přijíždíme v sobotu dopoledne a šlapeme přes chatu Sasc Furä pod nástupy Badile. Odtud vyrážíme v něděli brzo ráno na Gemelli a kluci do Cassina. Nástup nám trvá tři hodinky, nádherné lezení něco přes čtyři. Počasí nemáme ideální, narozdíl od sobotního "azůra" se v neděli honí mraky a tak lezeme na střídačku nad mrakem, pod mrakem, v mraku... Slanění nám trochu pije krev. Některé obzvláště hezké části cesty si opakuji, protože obětovávat zaseklá lana se mi ani trochu nechce. Kromě toho že nejseou zadarmo, by jsme ještě mohli potřebovat cestou dolů. Navečer jsme zpátky u stanů a brzo jdeme spát. Asi v deset mne Blanka budí - "venku chodí někdo s čelovkou...". Spi, to je jen bouřka. Cožě! Tak to se máme na co těšit. Náš pidi jednoplášťovej stan bude mít bouřkovou premiéru. Nakonec se čerti ženili až od 3 hodin ráno. Zato do svítání. Stan ale obstál a to se ctí a tak jsme se spokojeně dožili rána. Teď už jenom počkáme na kluky - Hele, tamhle úplne nahoře, ty dva, tam v tom sněhu, to jsou určitě oni. Pip Pip. Hledám mobil. Zprava od Klebon: "Jdeme pres Italii, vemte nam prosim dolu veci". Bezradně se rozhlížím. Naše kompletní věci, dva stany, kluků spaní, vaření, oblečení, jídlo..... To nemůžeme pobalit! Nakonec se ale podařilo a tak se v pět scházíme na chatě a o dvě hodiny později míříme směr domov....


Tak opuštíme švýcarsko a přejíždíme pod Ortler do italského Suldenu. Odtud chystáme poslední výstup a to na Angelus. První den plánujeme výstup k chatě Düssedolferhütte, druhý den na Angelus a sestup dolů, do údolí. Na výstup nám počasí moc nepřeje, večer a v noci prší. Všechen déšť se nám ale podařilo přečkat ve stanech nebo na chatě u piva a grogu, takže to nebyla žádná tragédie. Výstupové ráno je krásně, takže bez problémů dorayíme na vrchol, který asi hodinku okupujeme a pak mažeme zpátky ke stanům. Balíme a sestupujeme do ůdolí, odkud v sobotu ráno odjíždíme směr ČR. Dva týdny krásné dovolené skončily. Děkujeme s Blankou všem spolucestujícím za prima náladu a CK Kleboň za to, že to celý zorganizoval. Za rok snad znova...


V neděli, 29.6.2008 opouštíme švýcarské Saas Fee a míříme na Furkapass. Po výhledových silničkách prijíždíme odpoledne do cíle. V pondělí vyrážíme na rekonvalescenční procházku na Sidelenhütte (2708 m). Tam si vybíráme z průvodce pár cest a než se vrátíme k autům, okoukneme nástupy. V pondělí ráno chvíli váháme, přes noc pršelo a padaly kroupy, ani teď není počasí ideální. Nakonec ale přeci jenom vyrážíme na hřeben Gr. Furkahorn. Je to lehké lezení 5- asi na 5 hodin. Cesta se nám z větší části hodně líbí, z malé části se nám ale nelíbí vůbec :-D. Tak si to přeberte. Nicméně výstup i sestup proběhl v pohodě a tak se odpoledne vracíme k autům. Debordelizujeme materiál a doplňujeme žaludky. Zítra je budeme potřebovat na cestě do italského Suldenu - prý nádherná autoturistika :-D. No uvidíme...


Z Chamonix přejíždíme v pátek, 27.6.2008 do švýcarských Walliských Alp, konkrétně do Saas Fee. Odtud chceme podniknout výstup na Lagginhorn - 4009m. Balíme stany, spacáky, lana, cepíny, mačky a daší výbavu a jídlo na 3 dny a vyrážíme směrem k chatě Weissmieshütte do cca 2700m, poblíž které plánujeme přespání. V sobotu výstup na vrchol a sestup zpátky na úroveň chaty a v neděli pak dolů do údolí, odkud přejíždíme na Furkapass - náš další cíl. Další popisy jsou v galerii pod fotkami, takže vás provedou touhle naší poutí. Další reportík najdete u Kleboně: Kleboně



Konečne vyrážíme na letní dovolenou do hor. Postupně do Francie, Švýcarska a Itálie. Jako první nás uvítá Chamonix - Mont Blanc, kde trávíme čas 21.6 do 26.6.2008. Vyrážíme v pátek na noc. Cestu nám koplikuje akorát výhra Turků ve fotbale, díky které prostojíme téměř dvě hodiny (a to těsně po půlnoci) v ..... Turci zřejmě hrozně rádi slaví a ve městě se to podobá blázinci. Navzdory tomu dorazíme ve složení Kleboň a Zuzka v Nataše a Blanka se mnou v Růžence do sobotních Chamonix. Tam strávíme sobotu a v něděli se vydáváme na jednodenní výlet (již společne s Davidem a Terezou - ti přijeli v sobotu navečer) k Lac du Blanc. V pondělí již pak s plnou polní směr Montenvers, Mer de Glace, Glacier de Leschaux, kde nakonec spíme. V úterý pak zpátky k Montenversu a protože se nám ještě nechce do údolí, tak si nastavujeme pobyt výletem k mezistanici k lanovky na Midi, odkud se vracíme ve středu do Chamonix. Ve čtvrtek pak zalezeme na Chamonických skalkách a chystáme přejezd do dalšího působiště. Další reportík najdete u Kleboně: Kleboně


Pár fotek Třeboňské krajiny. Byl jsem líný hledat v tom pořádku, co mám v počítači, takže to zatím musí stačit :-D
















Po krátké rychlé domluvě a několika změnách termínu odjezdu jedeme na ledy směr Felbertauren. Předpověď počasí krásná, azurovo, teploty do 20°C - bohužel nad nulou. To nás neodradí a s přesvědčením že "nahoře bude míň" vyrážíme vstříc zážitkům. Víkend to byl plný špatných rozhodnutí - v sobou po příjezdu je pod mrakem, čehož využíváme k obhlídce ledů a následně výšlapu na freeridy. Chyba první - měli jsme jít lízt! Chyba druhá - pod vlivem mraků jsem nechal foťák v autě. Takže fotky ze soboty můžete zkouknout u Kleboně. V poledne se dělá krásně, užíváme prašanu a máme se super. V neděli je azůrko už od rána, 5°C pod nulou vypadá slibně. Na stěny ale svítí od rána až do oběda a brzo se po ledech sype tu led, tu kus sněhu. Netrvalo dlouho a zvítězil plán B. Drytool je taky prima zábava :-D


Jako každý rok i letos zavítáme na naší oblíbenou boudu do Krkonoš. Přestože sníh nepadal už dva měsíce a přes týden několikrát pršelo, byly podmínky docela dobré a zalyžovali jsme si. Došlo i na běžky a procházky, nesměly chybět ani naše oblíbené hospůdky. Fotky berte tentokráte s rezervou, spíše reportážně.





Tak jsme poprvé vyrazili do zimního Gesäuse. Jedeme nedaleko míst, kde jsme lezli letos v létě. V Sobotu ve vichru a mrazu dorážíme po čtyřech hodinách na útulný winterraum chaty Hesshütte. V neděli, už za krásného počasí, šlapeme na Hochzinödl 2191m. V neděli pak za pěkného počasí šlapeme na vrchol. V poledne už vegetíme u chaty a chystáme se na cestu domů. Celý víkend je ve znamení cvakání závěrek foťáků. Vyjímečně jsme šli "nalehko", takže se všichni zatěžkali fotoaparáty.