Chamonix - 1.-9.5.2009 - Přelez Le Ginat (Les Droites) a Gabarrou-Albinoni (Tacul mt. Blanc)
Tak se po několika měsících domluv, čekání na počasí a kombinování lidí vydáváme v sestavě Lenka, Kleboň, Pažout a já směr Chamonix. Státní svátky nám vychází vstříc a tak za 4 dny dovolené užíváme mnohem delší dovolenou v horách. Rozhodnutí odjet padá ve středu, ve čtvtek večer už nás totálně přeložená Růženka odváží směr Chamonix. Do cíle přijíždíme v pátek za svítání, asi je docela kosa, protože dole v údolí leží jinovatka…
„Hele, Kleboni, co že to polezem?“ ptám se asi den před odjezdem. „Ty jsi tam chtěl něco delšího, ne“. „Jasně“ je mi odpovědí. Jmenuje se to Le Ginat a vede to na Les Droites. Je to kilometr dlouhý. Těžký 4/V (z 5/VII maximálně možných). Údaje o časech výstupu se natolik liší, že je nelze považovat za relevantní – 5-30 hodin je docela rostřel i pro někoho, kdo nepočítá každou minutu. Tak teda jo. „Hele, lezeme s báglama, slaňuje se to na druhou stranu, berem jenom nezbytně nutný věci, jídlo abychom neumřeli hladem a litr pití. Jo a věci na spaní, kdybychom bivakovali.“ Tak tomu říkám „nalehko“ ?, batohu nechybí moc do obvyklých 20ti kil. Nakonec všechno potřebný narveme do báglů a svištíme lanovkou (20E) na Grands Montets (3275m), odtud za tři hoďky dolů na ledovec Argentiere (každý si šlápneme do trhliny…) a na chatu Argentiere (2770m). 
Ta je ale zavřená, takže trávíme odpoledno opalováním na terase a nocujeme tamtéž. „Hele, až uvidíš tu stěnu jako prase, tak se posadíš na prdel.“ dí Kleboň. Tak jí teda vidím. No, respekt z ní rozhodně čiší. Během odpoledne si ujasňujeme směr výstupu a snažíme se odhadnout časy pro jednotlivý bloky. Nakonec prohlašujeme čtvtou odpolední za optimistickou vrcholovou hodinu.
Že budeme vstávat brzo je mi jasný. Nakonec jsem ukecal Kleboně na jednu ráno (každá hodina dobrá), takže ve dvě opouštíme Argentiere a míříme směr ledovec – odtrhovka – vrchol. Lenka s Pažoutem nás opouští na ledovci a míří na Les Courtes. Sraz máme buď dneska večír/zítra ráno na bivaku pod pokličkou, nebo nejpozději pozítří večer v Chamonix. O půl čtvté překonáváme převislou prašanovou odtrhovku (tenhle útvar fakt existuje) a šou začíná. Času je málo, takže lezeme souběžně, dokud prvnímu nedojde jištění. Pak střídáme. Začátek stěny je sněho/firnový lezení, poměrně položený (cca 60°) a nic moc zajistitelný. Pak přichází první sušší část, kde je ledu pomálu a ještě nic moc a skála kolem něj dost kompaktní, začíná to být do kopce. Ale alespoň nám to odsejpá, občas nemáme v dýlce ani jedno jištění, prostě nebylo dost dobře kam. Ještě že je tma a nevidíme si pod nohy. Dolejzáme pod místo pracovně označený „velkej šedej flek“ – asi 200m velký ledový pole, které končí v půlce stěny. Svítá.
Konečně vidíme. Dáváme si oddech, svačinku a valíme okolo šedýho fleku pod první mixové délky cesty. V půlce stěny máme supr čas, nestačíme se divit a o to větší obtíže očekáváme dál.
Začínáme s proplétat žlábkama k vrcholu. Chvilkama se do nás opře sluníčko, my z něj ale radost nemáme a zrychlujeme směr stín. Zpomalujeme, místama je to dost do kopce a lezení trochu těžkne. Pořád lezeme souběžne, délky jsou ale kratší, víc jistíme a dřív nám dochází cajky. Přichází pár dýlek v mixu a najednou stojíme na sněhovým poli pod vrcholem. Nechce se nám věřit. Máme půl jedný, parádní čas! Tiskneme ruce a pácháme vrcholová fota. „Tývole my jsme fakt tady!“.
Chvíli propadáme vrcholové euforii a pak se pouštíme do slanění jižní stěnou, směr bivak pod pokličkou. To nám trvá asi 2,5hodiny. Konečně jsme dole, vaříme sníh na pití a chvíli oddechujeme. Mezitím se kazí počasí, je zataženo, mlha, sněží. „Hele, to vypadá, že budeme spát tady. Přitom žabožrouti předpovídali slabounkou frontu, možnost lehkého sněžení. To jim teda nevyšlo.“ Tahle myšlenka se mi nelíbí, přestože jsem s bivakem od včerejška smířenej. Nakonec se počasí umoudřilo, je alespoň trochu vidět a tak asi v pět odpoledne stojíme před Couvercle. Ráno jsme hodně překvapený. Předpověď nevychází ani na dnešek, je vidět na 30m a sněží. Koumáme, kudy dolů na ledovec. „Hele, v tom správným, sestupovým žlabu je na začátku 15m velkej balvan, podle toho to poznáme. Ostatní končí někde ve skále.“ Dí Kleboň. Supr. To jsem zvědavej, jak to budeme hledat. Světe div se, asi za půl hodiny traverzování sněhu, kamenů a bláta stojíme u 15m velkýho balvanu. Přece jenom nás nahoře mají rádi. Příští tři hodiny trávíme na ledovci směr vláček Montenvers (18E) – Chamonix, kde se chvíli po poledni vítáme s Lenkou a Pažoutem. A těšíme se na den a půl restu.
Ve středu se vezeme lanovkou na Midi (40E), kde už čekají Lenka s Pažoutem. Lenka odjíždí dolů (něco s kotníkem, jo to lyžování je nebezpečný). Zevlíme po blízkém okolí. Nakonec zalezeme na bivak Abri-Perroux, kde jsme úplně sami (není divu, krásně tam profukuje a vevnitř se válí sníh). Pozorujeme, jak pod námi vyrůstají stany a iglů coby noclehárny dalších horomilů. Na čtvrtek volíme přelez Gabarrou-Albinoni (500m/III/IV+) ve východní stěně Taculu mt Blanc. Vyrážíme chvíli před svítáním, pod stěnou jsme za chvíli.
Lezeme ve třech (Kleboň, Pažout, já) štand - štand a střídáme se ve vedení. Odsejpá to, před prvním ledem předbíháme dvojku rakušáků. Do stěny už svítí a tak už z tak málo ledu ještě ubývá a co hůř, začíná opadávat zeshora. Dolézáme poslední obtížné délky a otáčíme do slanění, vrchol si necháme ujít. Kolem nás už poletuje všechno možný a tak jsme rádi, když za dvě hodiny přelaníme odtrhovku a stojíme zpátky pod stěnou. Je časné odpoledne, opalujeme se, sušíme a pak zvolna vyrazíme na cestu zpátky k bivaku. Tam jsme asi za 1,5 hodiny a ještě hravě stíháme pivko na chatě Cosmic. V noci se zkazilo počasí, takže poslední plánované lezení na Triagl vypouštíme, ráno za mlhy jsme dobloudili zpětna Midi a v pátek večer vyrážíme ze Chamonix zpátky domů…..
Resume:
Kleboň, Mára:
Le Ginat v severní stěně Les Droites, 1000m obtížnost 4/V; 9hod lezení, 2,5hod nástup od Argentiere, 4hod slanění a sestup na Pokličku.
Kleboň, Mára, Pažout:
Gabarrou-Albinoni (500m/III/IV+) ve východní stěně Taculu mt Blanc